Hodně o tom poslední dobou diskutujete a zřejmě právem. Slimejšů je letos tolik, že na některých místech mají lidé obavu, že jim začnou ohlodávat nohavice a vizitýrovat ledničky. Také je tady máme. U nás se zabydlel druh tmavý. Napřed jsem je moc neřešila, ale když jsem jich z jedné hlávky salátu najednou vymyla asi dvacet, rozzlobili mě.

Ne, že bych byla lakomec, ráda se rozdělím a nabídnu hladovému nějaký ten lupen, ovšem, pokud s sebou přivede ne famílii, ale rovnou rodinnou větev, sahající až do středověku, pokládám to neslušné.

Stejně tak jsem ovšem pokládala za nefér na ně třeba šlapat, nehledě na to, že by to pak klouzalo.

Zastávám názor, že každý i sebedrzejší konfiskátor cizího majetku, by měl dostat šanci svůj omyl uznat, zastydět se a v míru odejít.

Přemýšlela jsem, jak bych dala slimákům najevo nesouhlas s jejich žrací invazí, donutila je uznat, že území, které hodlají osídlit, není jejich a současně je hnedka nezabila.

Pokud odejdou do luk, nechť si žijí.

Vím, že když se slimák posolí, umře.

Umře ovšem ošklivou smrtí a já nejsem žádný fašista.

Nebudu napřímo solit slimejše, nemám na to povahu.

A nebudu solit ani saláty a kapustu, protože by nebyly k jídlu.

A tak jsem obsolila záhon.

Jen tak, zkusmo. Říkala jsem si totiž, že ačkoli je slimák, chudák poněkud ducha mdlého a nevíme kolik fištrónu nabízí jeho žebříčková nervová soustava, alespoň snad má pud sebezáchovy.

Tu má i prvok.

Pokud přece slimák sezná, že před ním se nachází překážka, která je mu životně nebezpečnou, snad zacouvá.

Něco, jako když dá člověk špagát před minové pole a napíše tam poctivě, „když sem šlápneš, vybouchneš“.

I kdyby první zarputilec nevěřil, při pohledu na jiného, co se právě rozpustil, mu jeho slizká mozkovna musí něco napovědět.

Tak jsem uvažovala a za šest kaček jsem koupila dvě kila soli.

Pěkně jsem obsypala záhon, pečlivě, aby tam nebyla mezírka a ze zbylých salátů a odevšad jsem slimáky vybrala a odnesla na pole.

Vím na tuty, že žádný druh slimáka nelítá a přes sůl neprojdou.

Nemůžou.

Tak co myslíte, fungovalo to?

No, upřímně tak napůl.

Totiž zjistila jsem, že někteří slimáci jsou nevěřící Tomášové a učinili chrabrý pokus.

Leželi tam dočista mrtví u solné hranice. Vypadali jako uschlé pendreky z cukrárny.

Možná průzkumníci nevím, ale stálo je to život a k záhonu ani nedošli..

Ne, nepohřbívala jsem je.

Ostatní snad zdrhli, když je viděli, každopádně v políčku nebyl ráno ani jeden. Dobré!

Jenomže…

Jakmile zapršelo, bylo po legraci.

Jak slimáci zjistili, že to jde, ihned se vrhli zpátky. Pravda, někteří z posledních sil ukousli poslední kus lupenu, než na následky zbytků solného minového pole zemřeli mezi saláty, ale jiní po dešti přechod přežili.

Tahle moje o něco humánnější domobrana má pak ještě jednu nevýhodu.

Tráva kolem políčka výrazně zbělá, až zcela uschne, takže je to vidět.

A tak jsem vymyslela lepší trik.

Ještě jsem ho nezrealizovala, takže nevím, zda se ujme, ale mám v hlavě toto:

Sehnat třeba někde ve stavebninách nebo v OBI cosi, co by se dalo nazvat stružkou, takovým malým okapem. Prostě cokoli, co by bylo třeba pět čísel široké korýtko, do kterého sůl nasypu.

Pravda, když zaprší a korýtko se naplní a přeteče, zase tráva zbělá, ale co je lepší, slimákový salát, nebo trocha bílé trávy?

Navíc, soli tam nemusí být moc, stačí na dno, protože slimák ani skákat neumí.

Každé zvíře a snad i slimák se učí ze zkušenosti.

Určité věci jsou pak otázkou genetické výbavy druhu.

No, a pokud se tři generace slimáků budou učit, že přes solné koryto nepřejde živý slimák, mám třeba naději, že prapravnuci těchto dnešních kamikadze už prostě na naše pole nepolezou.

Musím to vyzkoušet, jestli to bude fungovat.

Korýtko je teorie.

Ale vznikla na ověřené, byť velice krátkodobě fungující praxi.

Jinak samozřejmě existuje bezpočet preparátů, to ano a jistě fungují, ale když nic jiného, tak mě to stálo šest korun.

A kdyby korýtko fungovalo…

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]