Ovocný paradox

Tak jsem spolu s Johankou o víkendu posekala tu proklatě obrovskou zahradu. Taky jsme ze záhonů vytahaly asi tunu mrkve a petržele. Jenom hodinu a půl zabralo před sekáním shrabat padaná jablka, což mimochodem dělám letos už asi po padesáté. Budu mít z toho kolečka, ve kterém to vozím, svaly jako Zaremba…

Ale já si nestěžuji.

Mě to neskutečně baví. Jsem šťastná, že máme vlastní mrkev, petržel, kudrnku, šnytlík, rajčata, švestky, hrušky, okurky…

Udělala jsem miliardu kompotů, marmelád, zavařila okurky na všechny způsoby, (hlavně nakrájené, protože jsem je, piltomec, nechala přerůst), rozdali jsme koše a vozy jablek a kdybychom měli všechnu tu mrkev, co se urodila z jediného pytlíčku semínek sníst, dostaneme obratem otravu betakarotenem.

Tudíž tu hromadu pokrájím, dám do pytlíčků a zmrazím.

Kdybyste měli někdo jiný nápad, sem s ním. Mimo hovězího na mrkvi. To nám už leze očima. Ostatně o nápad budu žádat i v ranní kávě v souvislosti s rajčaty, ze kterých už máme kopřivku.

Prostě je to neskutečná pohoda – je to přirozené a zdraví z člověka při pití studniční vody, nebo přímo pramene minerálky, která je tu za rohem, a když se živí vlastní zeleninou a ovocem, přímo stříká.

Jen mě napadla jedna věc, když jsme vozily s Johankou na kompost ty hromady opadaných jablek, které nejsme při nejlepší vůli schopni zpracovat…

…my tady doslova neumíme využít ovoce, kterého je obrovské množství, zatímco jinde to ovoce lidé kupují. Platí peníze za dvě kila jablek, aby si udělali štrůdl, nebo ovocné knedlíky a já to vozím na kompost.

Vím, že s tím nelze nic dělat, jenom mi to zrovna dneska, když jsme vezly asi Xté kolečko, přišlo jako strašný paradox.

Stejně jako my, to mají sousedi a všichni.

Tohle všechno jsou jabloně.

Tohle je ta jablůňka, co kvetla a rodíla. Už odkvetla. Jsou tam pupenečky.

Jsem zvědavá, jestli bude v lednu rodit.

Klidně bych věřila, že ano, protože je, beruška nebývale plodná 

O tohle se člověk musí starat a dělá to rád. Moc rád.

My s Tomem rozdáváme jablka všem, kdo si řeknou. I těm, kdo si neřeknou. Známým je vnucujeme, vlastně nesmí odjet, dokud si povinně nevezmou pytel jablek a hafo lidí za to platí v krámu peníze.

Já to prostě nechápu. Je mi to líto a je mi to dokonce hloupé.

Nemohu to řešit, ale je to poaradox, nepoměr – divný model společnosti – nevím.

Před chvílí se Tomáš zmínil, že tu je někde odšťavňovač.

Zítra ho vyhledám a udělám z těch jablíček třeba ještě mošt, který snad dám i do výher a budu posílat poštou, protože je jasné, že ho nevypijeme.

Rve mi to osrdí, když ta jablka se kazí po zemi, kam tedy velice ochotně padají, protože ty stromy jsou obalené od spoda dolů.

Mimochodem, slunečnice jsme také s Johankou rozebraly.

Semínka jsem některá schovala, abych je zasadila napřesrok, dala jsem také do krmítka ptáčkům, dala jsem tady nahoře Ptáčkovým do klece a zbytek jsme daly kolem třešně, aby si je venkovní ptáčkové vyzobali.

Snažím se všechno zužitkovat, ale vím, že to nejde.

Ach jo…

Možná bych ještě nandala ta jablka padaná do lísek, pak do auta a odvezla je do lesa kancům a lesním zvířátkům.

Dál už nevím.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]