Druhý den
Dnes se poněkud pokazilo počasí. Ráno se slunce přetahovalo s oblačnou oblohou a zvedl se studený neodbytný vítr. Manžel dospával deficit z předchozího dne a tak jsem vyrazila s dětmi hned po ránu na vycházku

Zhruba 500m od naší pláže byl vidět maják. Rozhodli jsme se, že bosky půjdem mělčinou k majáku.

Děti se rozhodly hledat mušle po včerejším přílivu.

K včerejšímu kilu jsem jich zakrátko měla další kila dvě včetně sepiových kostí pro našeho papoucha. Moře vyplavilo i těla krabů a několika medúz. Zvlášť jedna, jejíž klobouk měl v průměru něco kolem 35cm byla nádherná.

Škoda, byla mrtvá.

Co bylo živé, byl krab, který tentokrát nesouložil, ale projevil nesouhlas s tím, aby se po něm šlapalo. Štěstí měl tentokrát junior. Moc nejí, takže je hubený a mrštný, což nám dokázal, když po cvaknutí krabích klepítek poskakoval dobrou čtvrthodinu po pláži jak postřelená srna.

Vítr zesiloval.

Namísto opálení jsem byla ošlehaná jak eskymácký pes. Po obědě jsme se tedy vydali do Terstu, přístavu na pomezí Itálie a Slovinska.

Navigace měla celou cestu dle našeho dost omezený názor a zásadně se neslučoval s naším.

Když k tomu přidám snahu vyhnout se placené dálnici a to, že poslední aktualizaci zažila před dvěma lety…..hodinová cesta se protáhla na bezmála dvě.

Přístav Monfalcone byl zajímavou ochutnávkou toho, co teprve mělo přijít.

Těsně za ním nás silnice svedla na samé pobřeží, které skýtalo úchvatný pohled na nedaleký Terst.

Jak jsme se blížili, nasadilo přístaviště všechny romantické kýčovité páky, jaké jen mělo. Když se přidal západ slunce, škytala jsem jak nad story od Rosamundy Pilcherové.

Co nešlo přehlédnout, byl zámek Miramar na sklanatém výběžku nad mořem.

Snové a skoro neskutečné skoro jako bavorský zámek Neuschwainstein.

Jenže ten nechal postavit duchem mdlý panovník přezdívaný „blbeček Ferdáček“ v nitru Alp. Respektive tam byl radou odsunut, jelikož byl sice korunovaný, ale příbuzenskou plemenitbou těžce poškozený následník, aby neškodil panováním.

Novogotická stavba v kontextu letitých dřevin, rozervaných skalisek a tříštících se vln, je balzámem pro cestovatelskou duši

.

Vítr se zklidnil a vše zalilo slunce a modř oblohy.

V příštím životě chci restituovat Miramare…. i s kusem pláže. Tenhle kousek architektury by dokázal vykřesat romantika snad i z Ramba.

Abychom Terst neodflákli zámeckými zahradami a krmením racků, vydali jsme se blíž k přístavu.

Les plachetnic v kontrastu s gigantickou výletní lodí nedovolovaly dětem vyjít z úžasu. Průzračně čisté moře eskalovalo pohled k obzoru.

Hledání cesty zpět nás vyvedlo až do kopců, kde jsme měli celý Terst jako na dlani.

Doposud nechápu italské řidiče.

Občas svítí občas ne. Nikdy nedodržují předepsanou nebo doporučenou rychlost a troubí, kdy je napadne. Nedávají přednost chodcům, neuznávají přikázaný směr jízdy a dodneška milují značku Fiat.

Ego si nehoní velkými auty ale malými roztomilými Fiátky, do kterých by se vešlo možná tak moje levé stehno a nákupní taška v pátek před víkendem.

Manžel pamatuje víc než já a drahnou dobu si zadek Fiatem i vozil. 

A tak každou chvíli nadšeně hulákal nad nějakým vrakem, jak dlouho že tenhle typ neviděl a kdo ho měl a kdy se přestal vyrábět.

Obzvlášť jedna orezlá rachotina ho donutila k euforickému čtvrthodinovému monologu, než řekl, že je strašně stará, protože se vyráběla v jednaosmdesátém. V zlomku vteřiny si vzpomněl i na rok výroby té rachotiny za volantem, kterou má vedle sebe.

Jednaosmdesátý.

Asi čtyřicet kilometrů jsme mlčeli.

Doufám, že zítra bude obdivovat jiné rachotiny nebo prostě jen mlčet nad pamětihodnostmi v němém úžasu.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]