Nedokončený most i ideologie. Místo silných pocitů

Berte to od nás jako zajímavý tip na výlet. Po té, co se vám ho podařilo tak rychle poznat ve fotografické soutěži, nezbývá, než se jet na tohle zajímavé místo se zvláštní posmutnělou atmosférou také podívat. Stojí to za to. Člověka tady napadá leccos. Od myšlenek pozitivních, ve kterých se zrcadlí nedokončená hitlerovská ideologie, až po ty zvláštně smutné, které přijdou, když se člověk dívá na dílo mnoha rukou, které nikdy nikdo nedokončí. Most nikam. Zbytečný kus betonu. Zvláštní…

Odvážný projekt odstartovalo Československo 2. května 1939, tehdy ještě jako jedna z deseti nejrozvinutějších zemí světa!!

Dálnice, jejíž součástí byl i most přes tehdy Sedlický potok u Borovska, měla propojit Prahu s Brnem. Začíná ale válka. Čechy jsou okupovány a Hitler se ochotně pouští do budování sám.

Němci nejen bořili, ale také měli v úmyslu i vydatně stavět. Pro sebe.
U obce Unter Haching zahájili výstavbu první dálnice na světě. Šlo o čtyřproudovou rychlostní komunikaci, s oddělenými směry.

Začíná masívní výstavba rozsáhlé dálniční sítě. A tempo je na tehdejší dobu neuvěřitelné. Ještě v roce 1935 bylo v provozu jen 119 km německých dálnic. V roce 1938 je to ale již přes tři tisíce kilometrů!

1. prosince 1938 zabírá Německo naše pohraničí a začíná stavět také dálnici u Chebu a záhy i u Liberce.

A vrhá se i na převzetí stavby tehdy poměrně dobře projektovaného a promyšleného mostu u Borovska. Nasazené tempo zabrzdí výrazně atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942.

Přichází hysterická honba za strůjci spiknutí a Němci vyhlazují celé vesnice, doufaje, že v síti stovek zavražděných lidí uvíznou také vrazi jejich muže. Na stavbu dálnice nějak najednou nejsou myšlenky a stavba je pozastavena, dokud nebude klid.

Vývoj hitlerovského modelu druhé světové války, ale nepočítá s fiaskem, které následně celá ideologie utrpí.

Hitler je mrtev.

A jako memento, jako smutný svědek, hledí do vody i odvážný most. Pouhých třicet metrů ho dělilo od druhého břehu.

Tak, jako nedosáhl Hitler na svůj cíl, analogicky ani most nikdy na druhý břeh nedosáhl.

Dobrých pětadvacet metrů se původně hrdě vzpínal nad hladinou drobné říčky, aby jeho osud navždy zpečetilo napuštění přehrady Švihov v roce 1976 a on se tak ocitl skoro celý ve vodě.

Na to nebyl konstruován.

Oprava mostu a jeho přizpůsobení by bylo tak nákladné, že bylo levnější dálnici – dnes D1 – úplně odklonit.

Když si dnes uděláte výlet na tohle místo se zvláštní atmosférou, skutečná dálnice bude od vás několik stovek metrů.

Můžete tak dojít až k pocitu, že vám bude mostu tak nějak líto.

Navždycky tady bude stát. Nedokončený a nepotřebný a bude poslouchat ruch skutečné tepny, kterou se měl stát on. Namísto toho hledí do vody jen pár metrů od břehu.

Napadne vás také, že za to přece nemohl.

Věci nikdy nemohou za ty, kteří je berou do ruky. A tak jsem mu tam u zábradlí, kde jsem stála s Tomem, a kde mi vlastně bylo příjemně, pošeptala, že náhodou není úplně beze smyslu. Že je ve skutečnosti jeho dnešní účel možná hezčí, než té paní dálnice opodál, které tolik závidí.

Totiž, pokud chcete na nějakém zvláštně romantickém a silném místě někoho obejmout, s někým se vyfotit a někoho políbit, těžko to uděláte uprostřed D1.

Co je tady jmen, vyrytých na každém kroku, co nohou tady prošlo a co těl se opíralo o betonové zábradlí, co rukou…

Denně desítky zamilovaných, ale i těch, kteří hledají chvíli klid, co umělců, osamělých srdcí hledí každý den dolů na hladinu sedíce na kusu chladného betonu.

A pak, že je zbytečný…

Michaela

[sexy_author_bio]