Teď mě asi Brňáci ukamenují, že jsem takto překřtila moravskou metropoli. Ku cti tomuto městu může být fakt, že je sídlem několika unikátních památek, díky kterým si zaslouží právem pozornost. Původní záměr, proč se vydat právě do Brna byla výstava Bodies revealed. 

Chápu, že exhibice lidských preparátů má mezi lidmi své odpůrce a jejich stanovisku naprosto rozumím. Lidské tělo obdivuji ve všech jeho životních etapách a biologických podobách.

Mám za to, že jde o umělecké dílo, nechť ho stvořil kdokoliv či cokoliv.

Věřím, že i tvůrci výstavy přistupovali k zemřelým se stejnou úctou a pokorou, kterou si zaslouží. Moderní metody preparace a mumifikace jsou již tak daleko, že se podařilo připravit unikátní sbírku exponátů nejen těl, ale i jednotlivých orgánů.

Vše je doplněno o odborný výklad.

Neprocházíte tak panoptikem, ale skutečným lidským atlasem. Ačkoliv nejexponovanějšími a nejdiskutovanějšími exponáty jsou právě celá těla, nejzajímavější mi přišly právě ty kousky, na kterých nebylo ani zbla lidské tkáně.

Napuštění barevného polymeru do krevního řečiště plic nebo jater, umožnilo po jeho zatvrdnutí odstranit veškerou tkáň. Vznikl tak dokonalý odlitek, který vůbec nepřipomínal něco tak ponurého, jako je konec lidského života.

Vznikla krajka cév a cévek, souhvězdí vlásečnic, životodárná mlhovina vyživující každý milimetr orgánu.

Dokonce i exponáty nenarozených dětí neprobouzely pocity marnosti či snad nepatřičnosti.

Popis toho, co nejdůležitějšího se v té či oné fázi vývoje odehrálo, moci to vidět, vzbuzuje pocit hmatatelnosti zázraku zrození.

Výstava do 25. ledna každopádně pokračuje a rozhodně nikoho nezklame.

Vzala jsem jedenáctiletou dceru.

I přes ujišťování pořadatelů, že děti do deseti let mohou absolvovat výstavu v doprovodu dospělého, moc desetiletých a mladších děti jsem neviděla.

A je to rozumné.  

Osmiletého syna bych rozhodně nevzala. I přestože je výstava velmi citlivě pojatá a povedená, měl by jí vidět člověk, který už v té hlavě trochu jasno má.

Do Brna jsme se s dcerou vydaly vlakem.

To samo o sobě by vydalo na jednu A4. Takže se nám nechtělo jet jen tak na otočku a hodlaly jsme si Brno trochu užít. Pojaly jsme to tematicky. Zamířily jsme ke kostnici u Sv. Jakuba. Byla otevřena teprve před dvěma lety a skutečně stojí za návštěvu.

Kostnice byly ve středověku celkem běžnou městskou výbavou.

Hřbitovy uvnitř hradeb měly jednu ohromnou nevýhodu a to, že jim hradby bránily v rozšiřování dle potřeby.  A že potřeba byla vždycky. Narodit se jeden může, umřít musí. A tak se ostatky ukládaly do sklepení na jednu hromadu a hroby se tak uvolňovaly k dalšímu použití.

Jak úsporné.

Před třinácti lety byla jedna taková kostnice objevena pod kostelem Sv. Jakuba na dnešním Jakubském náměstí. Všechny ohromila její velikost, jelikož na našem území se nic tak rozsáhlého doposud nenašlo.

Dokonce ani v Evropě ne.

Brněnské podzemí předstihly co do objemu uložených ostatků jen pařížské katakomby. Ostatky byly uspořádány a zájemci si je tak mohou prohlédnout podzemí kostela Sv. Jakuba.

Jistě, co do výstavnosti nemůže stačit zdejší kostnice Sedlci u Kutné Hory.

Ovšem Brno získalo skutečně unikátní památku. Jednotlivé expozice jsou doplněny velmi působivými plastikami, jejichž umělecký záměr a původní myšlenka v blízkosti ostatků zesnulých skutečně vyniknou a získají nový rozměr.

Jasně, že od mrtvých a hrobek se vyplatí v centru Brna zvednout hlavy i výše a obdivovat průčelí a fasády historických domů. Centrum je skutečně malebné a směle může soutěžit s Prahou a jejími tajemnými uličkami.

Sváteční náladu rozhodně podtrhla návštěva Minoritského kláštera, jehož kostel nás naprosto ohromil svou barokní vznešeností a okázalostí.

Brno si pamatuji z dětství především díky nádraží. Jezdívali jsme přes něj k babičce, a jak už to bývalo, pravidelně nám díky zpožděnému vlaku ujel přípoj a do dalšího byly kolikrát dvě hodiny i více. S rodiči jsme tak trávili čekání právě procházkami centrem.

Především na „zelňák“, „na krokodýla“ a za „baronem Trenckem.“

Zelňák tedy zelný trh je momentálně v rekonstrukci, obehnán plotem a obsazen stavebními dělníky. Budu věřit, že rekonstrukce proběhne rozumně a k jeho větší kráse. V jeho blízkosti naleznete Kapucínskou hrobku.

A jsme zase v podzemí.

Ne už tak hluboko. Kapucíni to totiž měli vymyšlené. Díky promyšlenému systému komínů, které zajišťovaly stabilní průvan, vysychali řádoví bratři v hrobce skutečně profesionálně a bez tlení či hnilobných procesů.

Kapucínští bratři složili slib chudoby a dodržovali ho skutečně až za hrob. Pohřeb se konal v univerzální rakvi s výsuvným dnem. Nebožtíka po obřadu vyklopili do krypty a rakev byla připravena k dalšímu použití. S sebou měli jen růženec, popřípadě kříž a pod hlavou dvě cihly.  Odpočívají tam tak dodnes. A s nimi i významní občané města a mecenáši řádu.

Jedním z nich je i baron Trenck.

Žádný strom neroste do nebe a tak i zářivá vojenská kariéra horkokrevného barona Františka Trencka vyvrcholila odsouzením k trestu smrti za vlastizradu. Rozsudek byl změněn na doživotní žalář. A tak poslední tři roky prožil baron ve zdech Špilberku.

I on odpočívá v kapucínské hrobce hned v prvním sále, pod skleněným víkem rakve.

Sníh vystřídal déšť, nad Brnem se pomalu smrákalo a byl čas se vypravit domů.

Věřím, že má tohle město ještě mnoho, co nabídnout a ještě spousty toho, čím okouzlit. Nám to pro dnešek stačilo. Putování za mrtvými města Brna nebylo rozhodně ponuré.

Bylo obohacující a nádherné.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]

obrázky:

www.bodiesrevealed.cz
www.minorite.cz
www.wikipediaorg.com