I když by to bylo příhodné, nebudu psát o vysvědčení. Kolikrát než bych řekla něco sprostého, tak radši mlčím. Tenhle papír a s ním související dva měsíce prázdnin jsou časem především dovolených a cestování. Když jsem byla ještě malá, cestovali jsme s rodiči vlakem. Často a kamkoliv. 

Ačkoliv jsme museli i s batožinou dva kilometry na vlak, kolikrát v časných ranních hodinách a s mlhavou nadějí, že chytneme přípoj. Kartonová jízdenka obsahovala jakous takous cílovou stanici a občas jsme málem zůstali ve vlaku, když nešly otevřít dveře. I přesto jsme procestovali velký kus tehdejšího Československa.

Zas tolik křížků na krku ještě nevláčím a i přesto zažilo cestování ohromnou revoluci.

Zkrátka pokrok. Spoje zjišťuji přes internet a neřeším, zda pojedu busem nebo vlakem. Obdobně zajišťuji jízdenky, místenky a rezervace. Nemusím koukat na zamčené dveře muzea, protože vím, v kolik otvírá a kolik chtějí za vlezné.

Projedu si fotky, abych navnadila děti a předešla tak jejich otráveným pohledům, kterými se jindy trefují mezi mé lopatky celou cestu. Zjistím dopředu zajímavé informace, aby nás průvodce na hradě neobral o pikantnosti, popřípadě vím, na co se zeptat z toho, co mi na netu nebylo jasné.

Některá města jdou dál a nabízí na svých stránkách dokonce virtuální prohlídku. Nikdy to ovšem nenahradí skutečný zážitek. Je však příjemné vědět, do čeho člověk leze.

Ovšem tyhle virtuální výlety mají ještě jiný naprosto zásadní rozměr pro moderní cestování.

Před pár lety zprovoznil jeden z nejvýznamnějších internetových vyhledávačů server tzv. Street view.  

Předtím jejich auta vybavena kamerami projela všechny značené silnice a díky tomu si může návštěvník těchto stránek prohlédnout místo, které potřebuje v úhlu 360° jako by tam skutečně stál.

Můžete se doma u počítače projít vlastní ulicí stejně jako 5th avenue, mrknout k římskému koloseu a projít se Londýnem. Zkrátka co vás napadne. A až se vyblbnete, můžete si naprosto seriózně projet třeba cestu k moři za vaší dovolenou.

Když jsme se letos chystali do Itálie, naprosto jsem propadla kouzlu internetového cestování.

Krom toho, že si zjistíte takové ty běžné informace kde kolika a jak se platí za dálnice, naplánujete si nejlepší trasu, vytisknete mapu a zajistíte nocleh. Nemám potíž jezdit na dlouhé trasy. Jsem tragéd cílové rovinky. Takových těch posledních pár kilometrů, kdy musíte najít tu správnou ulici a odbočit za správným stromem. . .

Nová doba.

V pohodlí domova si projedete virtuálně ulice gůgl károu.

Kolikrát chcete. Takže ve finále přijedete do kýženého letoviska, ve kterém jste v životě nebyli a i přesto můžete nadšeně za volantem hýkat:“ Tady to znám, a za támhle tím červeným domkem pojedeme doprava.“

Opravdu musím říct, že se nám takhle cestovalo velmi pohodlně a mnoho informacích jsme skutečně ocenili. Nic nás nezaskočilo a po návratu bych přísahala, že nikdy jinak už jet nechci.

Uběhlo pár týdnů, počasí se umoudřilo a posedl mne nápad spatřit Kokořín.

Zajistila jsem proviant, přivázala děti na sedačky a nacvakala v navigaci cíl. V Itálii jsem nezabloudila ani jednou a tak mi poněkud narostla ramena.

Co na tom, že ta naše satelitní blbka zná jenom města a nikoliv pamětihodnosti. Napíšu obec Kokořín a snad neminu něco tak nepřehlédnutelného jako je gotický hrad.

Zbývalo posledních pár kilometrů.

Já za volantem opěvovala kokořínské lesy jako perlu Českého ráje a těšila se jak za chvíli protáhnem šlachy výstupem na romantický hrádek, jenž uchvátil i K. H. Máchu.

Čert vem poezii i navigaci.

Po třech marných pokusech najít správnou cestu jsem začínala zdejší hvozdy celkem nenávidět a bojovala s pokušením navigaci hodit před auto a několikrát ve vysoké rychlosti přejet.

Ještě jeden pokus jsem učinila, aby děti viděly, že nejsem žádný měkkejš v marné snaze najít nějaké logické vysvětlení popřípadě zázračně objevit cedulku se směrem, která tam před tím nebyla.

Nestalo se.

Začínala mne bolet hlava, zadel a děti zatoužily po rodném domě namísto Kokořína.

Bez ohledu na všechny ty báječné vymoženosti a virtuální vozítka  jsem zatoužila po chudém pocestném, který by nám za dobré slovo či makovou buchtu ukázal, kudy se ubírat.

Stál tam.

Hned za zatáčkou. Retko v puse, ruce v bok obhlížel letošní úrodu třešní, které se na stromě černaly a lákaly k ochutnání.

„Tady na rozcestí se dáte vlevo a pořád rovně, nemůžete zabloudit.“

„To mě ještě neznáte“

Buchtu nemaje, jsem alespoň několikrát dojatě poděkovala.

No fakt, na rozcestí doleva, nekecal. Když jsem konečně spatřila věž hradu, považovala jsem to za malý zázrak.

Dobrosrdečný pocestný asi k cestě na pohádkový hrad patří.

Stejně tak jako k modernímu cestování v jednadvacátém století. I když si už neumím život bez některých výdobytků moderní doby představit, ještě jsem nenarazila na takový, s kterým bych si rozuměla lépe než s druhým člověkem.

Přes počáteční euforii mne tak nějak staromilsky těší fakt, že vstřícného člověka ještě žádná technika nepřekonala.

A na cestách to platí dvojnásob.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]