Maminka mi vždycky říkala, že když se štěstí unaví, sedne si i na vola. Buď nejsem dostatečný kus hovězího, nebo zkrátka jede Štěstěna na redbullu a ještě se neunavila. 

I proto jsem se rozhodla, že si ji nakloním vlastním přičiněním.

Uvědoměle jsem popadla sadu hlasovacích lístků a vyrazila zacloumat svou budoucností k urně. Manžel na to šel od lesa a zacloumal ve volební místnosti plentou.

Zatímco já měla jasno, on do poslední chvíle váhal.

Nevím, zda lístky rozpočítával, losoval, nebo se pokoušel složit sadu origami.

Nicméně ho to vyčerpalo natolik, že se mu podlomily nohy a nenapadlo ho nic lepšího, než se zachytit onoho papundeklu zajišťujícího soukromí voličů u voleb.

I přes důstojný akt demokracie si zcela nedůstojně zlomil nohu.

Bílé pláště budí jistý respekt a možná proto váhal manžel nad jejich oslovením v kavárně až do osmé hodiny večerní.

Většina civilizované společnosti považuje rentgen za báječný diagnostický prostředek. Ovšem není nad espresso, camelku a v klidu nad hnátou popřemýšlet, že…

Tři páry dětských oček mne doma celý večer tázavě lustrovaly, a proto jsem šla tatínka diagnostikovat sama.

Vzhledem k tomu, že noha se i přes pokročilou hodinu a množství kávy odmítala vrátit do přijatelné anatomické polohy, velmi důrazně jsem mužíčka svého jediného upozornila, že by se měl rozloučit s myšlenkou : „Klííd, to spraví brufen.“

Nespravil.

Chirurg na traumatologii o dvě hodiny později ano.

Něco před půlnocí jsem muže telefonicky ujistila, že pokud potřebuje něco nutného, určitě mu to hned dopravím.

„Prosím tě, přivez mi notebook a nabíječku na mobil,“

„A to nechceš třeba kartáček nebo kartu pojištěnce?“

„Radši tu nabíječku a ještě flash disk.“

Víte, já byla na chíře u nás ve špitále před mnoha a mnoha jary.

Dalo by se říct, že to snad bylo ještě za CaK mocnářství. Ale doba pokročila stejně jako výstavba nových areálů. Tam, kde byla dřív celkem slušná zašívárna pro nikotin milující pacienty, je dnes fungl nová budova.

Kde bývaly cesty, jsou zdi, ploty a zrádné prosklené stěny.

Když jsem se konečně doštrachala ke vchodu, zjistila jsem, že tento se uzavírá v 18:00.

Byla jsem lehce čtyři hodiny za limitem.

Nicméně jsem byla rozhodnuta, že tenhle hangár odmítám znovu obcházet a že si cestu najdu. Koneckonců křoví tu sázeli celkem nedávno a nebylo ještě vzrostlé natolik, aby mi v čemkoliv zabránilo.

Horší bylo nakonec najít výtah.

Nicméně jsem nakonec manžela objevila. Byl zrovna ve spárech službukonající sestry, která mne naprosto zřetelně upozornila, že návštěvní hodiny jsou pro dnešek za námi.

„Já jsem jenom přinesla manželovi nějaké základní potřeby,“omlouvala jsem se.

„No dobře, koupelna je támhle.“

Asi čekala, že vysypu kartáček, pastu a flanelové pyžamo. S omluvným výrazem ve tváři jsem mu šoupla notebook na stolek a vysublimovala.

Mám podezření, že ho potrestaly boží mlýny.

Za nic nechce ale přiznat barvu, koho volil. Podle množství drátů, kterými mu obohatili lýtko, tam musel hodit komouše nebo nácky.

Mno, povolební mela jasně dokazuje, že Štěstěna se ještě neunavila, jen přesedlala na poněkud tvrdší materiál.

Nezbývá než si popřát, abychom to všechno přestáli ve zdraví jak my, tak naše republika.

I když už teď je mi jasné, že kosti křupat ještě budou.

Někomu v politice to určitě zlomí vaz.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]