Slýchávala jsem tohle nablblé „bodování“ pevnosti vztahu velice často a slýchávám to dodnes. Je mi jasné, že najdu hodně odpůrců, a že možná se svým názorem zůstanu úplně sama. Ale jsem holka statečná, takže si za ním budu stát. Neznám totiž z mého pohledu nic tupějšího, než předpokládat, že ztráta estetických zábran a ignorace potřeby být pro druhého přitažlivý, může kdy cokoli upevnit…

Člověk jde na první rande a to dopadne bezvadně. Protějšek je přitažlivý, je si o čem povídat, nacházejí se společné věci…

Dlouhé pohledy do očí střídá pozornost a často obdiv. Zjišťujeme, že ten druhý má hezké oči, že se mile směje, že se mu dělají ďolíčky, že má sexy postavu….

Odcházíme domů a těšíme se, že napíše, že se zase uvidíme, ideálně hned druhý den.

Na druhé rande strávíme hodiny v koupelně a další hodiny před zrcadlem, jen abychom vypadali co nejlépe. Abychom udělali maximální dojem…

Věřte, že ten druhý, pokud se také zamiloval, se připravoval úplně stejně.

Jsme voňaví, učesaní, jistě jsme mockrát kontrolovali, jaký máme v tom a v tom zadek, plánujeme, co a jak budeme říkat, o čem mluvit, čím překvapit, čím upoutat.

Chceme se líbit, co to jde.

Představa jakéhokoli fau pax, nebo selhání je naše noční můra.

Pocit člověka, který tráví chvíle s někým, koho miluje, na kom mu záleží, před kým chce vypadat co nejlépe, koho chce, po kom touží, se v momentě, když si nečekaně prdne, dá srovnat s ranou z devítky do spánku.

Pokud je protějšek taktní, nekomentuje to vůbec, a na provinilé „pardon“, nebo prostě reakci, která v podtextu nese informaci, nejraději bych se nenarodil, nereaguje, nebo se to rychle snaží zamluvit, aby druhému trapnou chvíli ulehčil.

Jistě je rád, že se to nestalo jemu.

Málokdo v takové chvíli totiž nemá potřebu si vykopat hrob, protože poslední, co chceme před někým, koho toužíme eroticky magnetizovat, je vypadat jako smraďoch, ačkoli jde o tělesný projev přirozený.

Další noční můra pak je, aby se nám něco takového nestalo třeba při sexu, což ovšem je podstatně obvyklejší, ale nikdy nám to není jedno. Tedy, nemělo by.

… ať už je to jakkoli, je to sice věc fyziologická a děje se všem, ale je taky pro toho, komu se stala nepříjemná a říkáme tomu trapas.

Shrnula jsem to správně?

Tak jo… snad.

A teď ať mi prosím někdo specifikuje, jak to má k partnerovi člověk, který v jeho přítomnosti vesele prdí o sto šest a ještě kolikrát zatlačí, což komentuje „uff to se mi ulevilo“ nebo mu to připadá k popukání směšné ohodnotí akt slovy „ten teda byl“.

Jak eroticky a přitažlivě asi v té chvíli působí, když kolínskou, pokud ji v takovém případě vůbec ještě má potřebu používat, nahradí smrad, nota bene bezostyšně vyvolaný?

Pochopitelně, že mezi čtyřmi zdmi domova, v zázemí a tedy tam, kde jsme se spolu rozhodli žít, protože jsme během onoho randění zjistili, jak moc se jeden druhému líbíme, se může něco takového stát a také se to stává.

To je jasné.

Kde jinde bychom se měli cítit více uvolnění, přirození, než doma a v přítomnosti člověka, kterého máme rádi?

Ovšem, pokud je nám jedno, jaký dojem jsme právě udělali, jestliže nám takové momenty přestaly být nepříjemné, pak jsme jednoduše ztratili to nejzákladnější, co dělá vztah vztahem….

Tedy úctu, slušnost, morální či společenský mantinel, ohleduplnnost a takt.

Můžete namítat, že láska a potřeba líbit se a přitahovat, je cosi, co se časem vytrácí a zbývá úzké spojení a přirozenost.

Můžete říct, že naopak vztah se utuží, jestliže se tolik nekontrolujeme.

Nesouhlasím.

Kontrolujeme se do té míry, do jaké nám na vztahu a dojmu toho druhého záleží.

To si myslím.

Tedy otázka „A už před sebou prdíte?“, ve smyslu, zcela cíleně vyrábím díru do židle a možná si připodělám trenky, které pak pohodím vedle pračky a ani se nezvednu, abych si ulevil/a za dveřmi, vede pouze k tomu, že je-li opověď „ano“, pak je vlastně odpovědí „už je mi fuk, že vypadám jako hrouda, a že můj sex appel se pohybuje někde kolem mínus sedmi miliony“.

Znamená to, že prodavačka v oděvech, kde si zkouším kalhoty, a kde bych se raději roztrhal/a, než prdlnul/a, je pro mě důležitější, než partner.

Čili, chodíme a prdíme, krkáme a smrdíme, děláme bezostyšně odpudivé věci a cíleně se chováme neslušně, protože jeden druhého vlastně strašně milujeme, vážíme si sebe a mocně se přitahujeme?

Tak já jsem asi mimozemšťan, když jsou mi takové momenty i po čtyřech letech trapné, řeknu pardon, zrudnou mi uši, nebo spěchám pryč z pokoje, případně se snažím hermeticky se utěsnit pod peřinou.

(Když jsem se jako holka někoho bála, když mě uváděl do nejistoty, když se ke mě choval tak, že ve mě vzbuzoval strach. říkávala mi mamka „Tak si ho představ na záchodě, jak kaká“. Hrozně mi to pomáhalo, protože se mi pocitově ihned snížil a zneuctil. Tak asi tak )

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]