Views: 79
Když jsem se před rokem rozhodla vyhodit všechny tří čtvrteční kalhoty jako zbytečný krám, zabírající jen místo ve skříni, nebyla jsem daleko od reality. Soudě dle průběhu posledních dvou tří sezón jsem zjistila, že takové to oblečení „něco mezi“, „ani teplo, ani zima“, zkrátka neupotřebím. Venku je totiž jenom teplo nebo zima. Ne jinak je tomu i nyní.
V pátek jsem měla šortky, v sobotu svetr a ještě to bylo málo. Vytáhla jsem prošívanou vestu a holínky. Přísahala bych, že na mě mrkaly i kozačky. Určitě na mě alespoň významně koukaly. Kdybych v zimě nosila rukavice, vytáhla bych snad i je.
Asi největší haló z toho mají naše kočky. Ty ,coby májová koťátka, zažily za svůj krátký a život pouze střídání tepla a vedra. Hned ráno je málem sundal poryv ledového větru z nejvyššího patra třešně a když jsem otevřela dveře, běžely se radostně uvítat jako bych nesla kilo vepřových jater. Skoro jakoby zjistily, k čemu mají kožich. Ze samé radosti si ho hned vytunily na zimní verzi a začaly línat tak, že můj svetr vypadá jako jejich starší brácha. Doufám, že začne línat taky a chlupy pustí dobrovolně.
Jestli jsem jásala nad teplem, pak asi tušíte, co si myslím o zimě.
Lední medvěd a ostatní hybernující zvířena to vychytali. Celé léto se pěkně cpát, s prvním sněhem usnout a na jaře se probudit štíhlí s chutí na sex a další porci jídla.
Jenže já nejsem medvěd. Já jsem ToraToraTora
začalo pršet a do oken mi něco buší. Soudě dle barvy a velikosti mraků si myslím, že to je sníh. Bojím se podívat. Tak nepůjdu a budu si namlouvat, že to chladem zpitomělí vrabci naráží do okenních tabulek. Iracionální? Jistě. Přesně takový je totiž můj odpor k zimě.
Jistěže se vyrábí spousta inteligentního oblečení, funkčního prádla a vysoce sofistikovaně vyvinutých materiálů. Co to je proti mé umanutosti. Já jsem si řekla, že prostě nesnáším zimu a je to. Hybernuji už při pomyšlení na ni. Jakmile se začne někdo bavit na téma zima a kam pojede v zimě, a co lyžovačka, začne mi hučet v uších, zrak mi spočine na jednom bodě v místě, kde se odloupla na zdi omítka a přestanu vnímat.
Ignorací proti husí kůži.
Moc to nezabírá a stejně mě to vždycky dožene. Zpravidla kolem sedmé hodiny ranní, když si to na kole šlapu kolem řeky do práce. Když říkám, že nemám ráda zimu, myslím tím i zimní oblečení, které mě obejme jako dobře utažená svěrací kazajka a nedovolí mi nic z toho pohybu, na který jsem zvyklá z titěrných plavek a minimalistických tílek. Takže bojkotuji i rukavice. Ty si beru až v okamžiku, kdy mne prsty brní déle jak dvě hodiny v cíli nebo se mi oloupou a rozštípou mrazem nehty tak, že vypadám, jako bych si je kousala. Nekoušu. Můj syn si umí odmalička okousat nehty i na nohách. Normálně bych mu snad i něco řekla, ale ta ohebnost mne i v jeho deseti letech fascinuje tak, že jen udiveně zírám.
Zase odbíhám od tématu. Já prostě ani o zimě neumím psát.
Už mě zebou ruce, jen na to myslím.
Na chlad jsem si vypěstovala averzi spojenou s diskomfortem. Tedy toužím-li po komfortu, znamená to logicky zařídit teplo. V něm se cítím bezpečně a když se cítím bezpečně usínám. V reálu to vypadá tak, že jakmile je mi zima a někdo na mne hodí peřinu, padnu na bok jak proudem zasažená veverka a nikdo se mnou nehne. Zkrátka spím a je mi dobře.
Dodnes nemohu uvěřit tomu, že jsme jako děti chodily bruslit, sáňkovat a dokonce jsem párkrát i lyžovala. Nerada bych tuhle informaci o sobě jakkoliv dál šířila, protože ji dnes už snad sama ani nevěřím. Dokonce jsme jako děti nešly domů, ani když jsme měly rukavice promáčené a prsty zmrzlé na kost. Jsem modrá i na černobílých fotografiích. Mé děti nevěří, že jsem kdy měla radost ze zimy, stejně jako, že nám k radosti stačila fotka v tak mizerném rozlišení a v dvoubarevném provedení. To jsem ale zase někde jinde.
Tohle počasí, které se jistě těsně před Vánocemi změní v tropy, mi nedělá dobře na duši ani na těle. Příroda ho, na rozdíl ode mne, jistě ráda uvítá. Ale taky potřebuje čas, aby se s nově vzniklou situací srovnala. Kaštany jsou tradičně již hnědé víc od klíněnky, než že by je děsilo datum v kalendáři. Astry kvetou jako zběsilé, protože podle starého slabikáře je A jako astra a k září prostě patří. Zbytek přírody je nastaven na dosavadní tropy. S rajčaty na sebe za ranního oparu jen nechápavě zíráme. Oni v pařeništi, já ve svetru, mikině a závistivou myšlenkou na hybernujícího medvěda.
Jistě přijde i ten krásný podzim, který stromům nadělí ten nejkrásnější šat barevného listí, aby ho u nich posléze studenými poryvy větru zvrhle strhal. Zčervenají jablka, začnou padat oříšky a slunce už nebude pálit, jen mile hřát do zad a připomínat, že je čas jít domů do tepla. Vlastně jen to jídlo a romantická selanka při pohledu na všechny barvy podzimu mi toto období činí snesitelným.
Protože miluji pečená jablka na ohni, ořechové rohlíčky a pohled do špajzu na džemy a kompoty, které drze odpoví na věčnou otázku:
„Až se zima zeptá, co jsi dělala v létě?“
„Myslela jsem na jídlo. Ostatně jako celý rok. “
To jsou mi otázky.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás
