Chtělo by se říct, že po třech letech je dokonáno. Petr Kramný byl teď už pravomocně odsouzen za vraždu své dcerky Klárky a její maminky Moniky k 28 letům. Z vězení tedy patrně vyjde jako starý muž, kterému táhne na sedmdesát. Měli bychom ho tedy alespoň zkusit důstojně ukončit…Tedy, pokud některé věci vůbec důstojně ukončit lze.

A to nelze, i při nejlepší vůli.

Tento příběh, případ a vše, co se kolem dělo za tři roky, je ojedinělé nejen svým vývojem, zájmem veřejnosti, ale i jakousi neuvěřitelnou ryzí tváří nejen přímých účastníků a i vlastně mnoha dalších.

Byla to prověrka charakterů, skrytých vlastností, soudnosti, míry tolerance, odolnosti a v neposlední řadě také morálních kvalit mnoha lidí, kteří se nad případem Petra Kramného odkopali tak, že by patrně za celý život, ani oni sami netušili, co v nich vězí.

Mnohdy to není právě k popukání.

A z mnohých skutečností nelze vyjít důstojně, ani při nejvyšší míře tolerance.

Na stupnici oněch neuvěřitelných charakterových poklesků má samozřejmě PRVNÍ MÍSTO Petr Kramný.

Zavraždit vlastní ženu je zavrženíhodné.

Zavraždit vlastní dítě je příšerné.

Chtít na tom vydělat, je odporné.

Obvinit oběť vraždy, kterou jsem sám spáchal, plivat na ni, degradovat, veřejně zesměšňovat a ponižovat i po smrti, je už akt bytosti, která potřebuje vlastní škatulku, neb je nezařaditelná.

A nelze to svést na nemoc, duševní poruchu… protože Petr Kramný není nemocný. Není sériový vrah, kterému hlasy řekly, že je vyvolený a podobně. Je jen zvrácený, ve své normálnosti a neskutečné hrabivosti, sebestřednosti a také záludnosti i absenci citu či jen obyčejné slušnosti.

Rozhrabat hrob vlastní vnučky, vyrvat náhrobní desku, ponechat hrob odkrytý a umístit náhrobek na prázdné místo jenom proto, že se přece jen tak nevyhodí prachy, je nepochopitelné a paní Rychlé, ačkoli chápu, že to není nic příjemného a oceňuji její boj za syna a nezdolnost v něm, patří za znesvěcení ostatků dvou lidských bytostí nadto jí blízkých, DRUHÉ MÍSTO.

Všem fanatikům, kteří se neštítili zastrašovat, vyhrožovat a napadat svědky, novináře a redaktory, psát soukromé e-maily s projevy nejen vulgárními, ale také typu „zabít, vykuchat, rozšlapat“ a další a to kvůli zcela neznámému člověku, je pak obrazem dost možná duševní poruchy stejně nebezpečné, jako je vrah sám. Je třeba si uvědomit, že tito lidé se fanaticky ztotožnili, dobrovolně sounáleželi a byli byť slovně, ale přece ochotni dopouštět se mnohdy trestného jednání ve prospěch člověka, modly, kterou neznali, a který sám spáchal dvojnásobný zločin. TO JE TŘETÍ PŘÍČKA.

Na ČTVRTOU PŘÍČKU jsem si dala pana znalce Matlacha a spolek Šalamoun.

Přijde mi velice smutné, nízké a odsouzeníhodné, když se profesní činnost zvrtne v osobní vyřizování účtů, absolutní absenci úcty k oboru, a že je někdo vůbec schopen svůj diplom a vzdělání degradovat jenom proto, že za tím spatřuje zviditelnění vlastní osoby a taktéž pomstu. Nadto se bavíme o práci lékaře, tedy práci, kde čest a poctivost jsou snad hlavními prioritami. Hippokrate, nebreč, všichni nejsou stejní. To bylo ke znaleckým, bohužel více, než profesním, zcela účelovým posudkům, pana doktora Matlacha.

Bojovat za zločince, aby měli i oni právo na spravedlivý proces, je činnost z mého pohledu bohulibá. Bylo by proto skvělé, kdyby se tato činnost nestala fraškou, kdyby lidé, kteří si berou za své termíny jako spravedlnost, nestrannost a morální kredit, nesklouzávali k něčemu tak ubohému, jako je zveřejňování osobních údajů svědků, či ruku v ruce s fanatiky vypisování příspěvků do veřejných diskuzí tak vehementně, až jsou z diskuzí vyloučení za porušení pravidel.

Tak buď jsem fanoušek, diskutér a zanícený bojovník bez kreditu a slušnosti, nebo jsem zastáncem obecného práva, rovnosti a spravedlnosti. Obojí najednou je problém skloubit a někteří členové Šalamouna, se od vizitky „nezávislá“ justice vzdálili spíše k závislá hysterie. Bohužel smutné pro spolek, který by si etiku a mravní čistotu měl považovat jako Křesťan desatero.

O PÁTOU příčku se pak dělí z mého pohledu JUDr. Rejžková a pan Rychlý.

Je to příčka nezávažná a je spíše o selhávání, než o zásadně škodlivém jednání.

Každý advokát pracuje co možná maximálně pro svého klienta a jak známo, nutně nemusí v jeho nevinu sám věřit. Je to jeho práce, na to vystudoval, a pokud vezme případ, je jeho práce natolik dobře odvedená, nakolik je schopen a ochoten se za klienta bít. Potud ani jediné slovo negativní.

Za poklesek lze ovšem považovat, pokud profesionál natolik nezvládne emoční rovinu své práce, že se sníží k osobním invektivám, napadání a až směšným výpadům, zcela mimo kauzu.

Proboha, vždyť je to klient jako každý jiný a paní doktorka Rejžková by měla být první, kdo ví, že advokacie je pracovní boj za klienta, nikoli osobní boj s kolegy z branže a že osobní útoky skrze média, klientovi nikterak nepomohou a jde to zcela mimo podstatu advokátní, či jakékoli jiné práce.

Je to stejné, jakoby krejčí urazil jiného krejčího a myslel si, že se mu pak bude lépe přišívat rukáv.

*

Pan Rychlý je pak patrně z rodiny honáků, protože jsem ani jednou, na kterémkoli jednání ať už v Ostravě nebo v Olomouci neslyšela tohoto muže vykřikovat jiné slovo, než kráva a to ve všech pádech. Jsem za to, že jeho předkové měli početná a jistě dobře živená stáda.

 Inu, ne každý je držák. A někdo je holt spíš honák.

Případ Petra Kramného zřejmě zcela ještě nekončí, protože se dočkáme dovolání, jak slíbila obhajoba a je to od paní doktorky pochopitelný krok v duchu její práce a tudíž se nelze divit.

Ale nebylo by to úplné, kdybych zůstala dlužna i naopak hlubokou poklonu a poděkování.

Především české kriminální policii, která odvedla obrovský kus práce, soudním lékařům, toxikologům, psychologům, odborným znalcům a všem těm bezejmenným lidem mnoha profesí zcela mimo veřejné dění, kteří neměli snadnou pozici, protože to nebyl vůbec standardní případ.

Rovněž zvlášť se patří poděkovat některým zcela nezúčastněným lidem, kteří v zájmu maximálního přispění k cestě za spravedlností obětovali nejen svůj čas, energii a snahu, ale také následně i část svého soukromí, pohodlí a dokonce i kvality života a vlastní bezpečnosti.

Byla jsem osobně u toho, když se povolaný člověk zmiňoval v souvislosti s vyšetřováním o tom, jak velkou měrou přispěla konkrétní část veřejnosti, co se týče podstatných detailů z místa, kde k události došlo.

Rovněž patří dík i JUDr. Kláře Long Slámové.

Protože ona v této kauze nebyla klasickou advokátkou. Byla spíše přítelem s právním vzděláním, což je asi potřeba zmínit, aby to bylo fér.

Byl to její volný čas, který investovala zcela mimo své oficielní kauzy.

Část procesu absolvovala těhotná a o její intervenci a podpoře asi nejvíce může mluvit bratr Moniky, který se ani jednou v médiích neobjevil a byla to Klára, díky které na to všechno nezůstal sám.

Je více než jasné, že právní pomoc v podobě, jakou mu zkušenostmi a znalostmi poskytla JUDr. Slámová, by si nemohl ekonomicky dovolit. A asi málokdo z nás.

Pro mě pak byl tři roky trvající případ smrti Moniky a Klárky Kramných nejen zkouškou nervů, ale později přiznávám už i soukromým zájmem, otázkou citu, soucitu a zcela nepochopitelné účasti s dítětem a ženou, které jsem neznala, a přesto k nim postupně měla čím dál větší citový a osobní vztah.

To se často nestává a jakkoli to bylo náročné, jsem vlastně ráda.

A to hlavně proto, že to dobře dopadlo, že Monika i Klárka, když už nemohou dál klidně žít, mohou teď alespoň klidně spát.

Slabá, ale přece útěcha.

P.S. Je až velice smutně symbolické, na druhé straně je zajímavou a silnou symbolikou, že rozsudek si vyslechl Petr Kramný 1.6. a to je den dětí.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]