Zpráva amerického psychologa Kinseyho hlásá, že lidé se tolik rozvádějí proto, že monogamie není člověku předurčena, neboť se i primátům jeden partner po čase omrzí. Souhlasíte?

Podle mnoha psychologů by to stále mělo být nějak takhle:

S manželstvím končí legrace?

Možná i proto je rozšířen názor, že jakmile člověk vstoupí do manželství, veškeré slasti svobodného života od nepřetržitého sexu a nezávislosti budou ukončeny. Avšak i tak se sexuologové domnívají, že stále je pro mnoho lidí lepší žít v páru z důvodu finanční pomoci od druhého, když je nouze, nemluvě o podpoře psychické.

A sex? Výhody stálého intimního partnera jsou nesporné. Takoví lidé snáze respektují partnerovo sexuální selhání, jeho zdravotní stav, vyčerpání i nálady. Mají hodnoty nastavené na víc než dobrodružství na jednu noc a jsou schopni omluvit dočasnou sexuální „výluku“.

Rizika, která manželství ohrožují, si někteří vůbec neuvědomují, natož aby je řešili.

Prvotně není dobré stavět vztah pouze na sexu, nýbrž úctě a porozumění, které jsou dobrým základem pro další prohlubování svazku.

Dalším rizikem je prý nabytí dojmu, že když si partner nasadí na prsteníček obroučku, stává se z něj inventář – jistota.

Pokud on nebo ona tomuto bludu podlehnou, pravděpodobně to povede k ochladnutí citů, protože atraktivita protějšku se stupňuje s jeho vzácností.

Je dobré neohlížet se pouze po nebezpečích, které mohou životního partnera „odloudit“, ale přistoupit na myšlenku, že manželství je v ohrožení i díky nám samotným.

Jedním dechem pak zprávy psychologů dodávají, že všechny návody jsou stejně velice chabé, že monogamie člověku není přirozená, neb opice své partnery také mění.

Souhlasíte?

Já moc ne.

Předně si nemyslím, že bychom se pořád měli tvrdošíjně ztotožňovat s opicemi, i když jsou nám vzdáleně podobné, a jednak to může platit na jednu skupinu lidí a na druhou vůbec.

Házet chování lidí a jejich myšlení do jednoho pytle a hledat stejný mustr pro všechny, by vyšlo ve finále strašně nudně.

Proto je člověk člověkem, protože není opicí!

Navíc, člověk se generaci od generace mění, zdokonaluje a dospívá. Technicky, duchovně, intelektuálně, morálně….pořád jdeme kupředu, pořád se měníme a to tak rychle, že to není otázka staletí, ale let a našich současných životů.

No a opice jsou statisíce let stejné.

Myslím, že otázka lásky je u člověka tak něco speciálního a na téhle planetě jedinečného, že to v základu prostě nemá srovnání.

A také její cesty se klikatí a vycházejí z tak složitých kořenů, že srovnávat lidskou lásku a její trvaní, či vymizení s chováním opic by bylo hrozně pohodlné.

A vůči lidské schopnosti milovat i neuctivé.

Opice kvůli lásce neumírají, neintrikují, neobětují se, opice se nerozchází a pak nepláčou, netrpí žalem a netouží po milovaném protějšku celá léta.

Neodpouští a nelitují.

Opice nepočítá s tím, že uzavírá svazek na celý život.

To jen člověk.

A fakt, že to pak nevyjde, vlastně není podstatný.

Zvířata jsou strašně fajn a zaslouží si naši lásku a hlavně ochranu.

Nejsou ale, a podle mého ani nikdy nebyly základním stavebním prvkem člověka.

Rozmnožovací pud není vřelé obětí a vybírání breberek není totéž, co dotek dlaní milované osoby. Jenom člověk umí proměnit lásku v nenávist a jenom člověk umí totéž otočit zase zpět.

Jenom člověk je schopen tak hlubokých a silných emocí, a jen člověk dokáže se stejnou intenzitou kvůli jediné bytosti zničit všechno, i sebe.

Michaela

[sexy_author_bio]