Měli jste rádi zvukové hračky? Břinkali jste na piánka, nebo rovnou na něco hráli? Hrajete pořád? No tak asi máte hudební sluch. Tím, spíš, jestli u různých televizních soutěží komentujete výstup protagonistů větou „minimálně na dvou místech ujel“…tak schválně. Máte čas?

Vzpomínám si jak, se mě maminka snažila utrápit k smrti na hodinách klavíru.

Měla jsem dokonce jeden koncert pro rodiče stejně postižených dětí, kde jsem s paní profesorkou vystřihla čtyřručně „Jede, jede poštovský panáček“a „Kdybys měla má panenko“.

Chtělo se mi zvracet, kakat a omdlít.

Máma seděla v první řadě a tvářila se, že na pódium právě vstupuje klon Richarda Claydermana. Já se klepala jako srnčí ratlík v listopadu.

Přežila jsem.

Ještě jsem pak chvíli chodila.

Musela. Přede mnou byla vždy na hodině holčička, mladší než já. Nesnášela jsem jí. Když jsem jí poslouchala měla jsem dojem, že je chobotnice.

Měla ty svý protivný prstíky už od toho hraní do pravých úhlů. Vypadala, jako by měla rukavice, které jsou jí velké. Šmajdala na pravou nohu a šlapala si na jazyk.

Nejspíš teď hraje někde ve filharmonii, je to stará panna, vypadá jako harfa a těma prstíčkama se nemůže ani podrbat.

Následovala sonáta „pro Elišku“, a pak mě to přestalo bavit.

Jediné pozitivní na tom bylo, že když mě dědeček od paní profesorky Havlíčkové vždycky ve čtvrtek vyzvedával, koupil mi pokaždé koblihu.

Bylo mi deset.

Později jsem vyhodnotila, že klavír se poněkud špatně bere s sebou na čundr a zakoupila jsem si kytaru.

K tomu notes, kde byl namalovaný krk a pražce. Něco jsem se naučila sama.

Pak mi kamarád naučil hrát „Dajánu“, která je sice strašná odrhovačka a já jí nenávidím, ale je prima v tom, že zahrnuje prakticky všechny potřebné akordy. Tedy mimo „bare“.

To se to hrálo.

Bráškovi se to moc líbilo a chtěl taky hrát.

No tak jsem ho naučila právě zase tu uchylnou „Dájanu“.

Rozdíl mezi námi je dnes v tom, že zatímco já se postupně věnovala dětem, v počtu čtyři, on si mohl s klidem cvičit na vojně, a pak klidně i po návratu z ní, a tak je dneska téměř profesionál, zatímco já zamrzla na  „Zině a Váňovi“ a těch dalších dvaceti písničkách, které zvládám, když má publikum tak tři promile.

No co, já s tím vystačím.

Na klavír už bych Elišku nezahrála, ale některé věcičky si ještě pamatuju.

Zvládnu Holubí dům a Tenkrát na Západě.

Jsem na to hrdá.

Chtěla jsem, aby šlo některé mé dítě vstříc světlým zítřkům hudebního virtuosa a přihlásila jsem Páju na flétnu.

Přivřela jí mezi okna, a pak tím zbytkem mydlila a píchala Míšu.

Přivlekla jsem tedy Michalku na klavír a paní učitelka mi pro ni po hodině téměř v agónii doporučila bicí.

No, ale hudební sluch mají všechny.

Hezky zpívají.

Mimochodem, našla jsem vám super test hudebního sluchu.

Pokud máte čas, tak je TADY (nic se neplatí)

Má čtyři části.

Dobře se v něm orientuje, i když mluví anglicky, protože fráze jsou jednoduché.

1. jestli je druhý tón vyšší, nebo nižšší, než první

2. jestli jsou rytmy stejné, nebo různé

3. jestli jsou melodie stejné, nebo různé

4. který symbol je nejvíc podobný tomu, co slyšíte.

Na konci každého je srozumitelný výsledek.

1. a 2. část jsou jednoduché

3. a 4. část už těžší

Richard Clayderman nejsem, ale zase tak hrozně jsem nedopadla.

Chce to možná i sluchátka, nebo alespoň ticho.

Ten poslední je z mého pohledu nejhorší.

Držím palce odvážným.

Michaela

[sexy_author_bio]