„Ne, nejsem zas až tak stará. No, i když…“ píše v úvodu svého vyprávění v rámci seriálku „KDE ŽIJETE A PROČ“ čtenářka Dimsy. Její příběh spojuje zajímavým způsobem hned několik lidských osudů.

Moje maminka pocházela z podhůří Orlických hor.

Ale nepředstavujte si nějakou selku krev a mlíko. Rodina patřila za první republiky k takzvaně lepší a velmi pokrokové společnosti. Její otec prodával auta a dokonce se i zúčastňoval motocyklových závodů. Léto trávívali v lázních, zimu v horách na lyžích…

Aby se za války vyhnula totálnímu nasazení, napsal ji jeden známý lékař, že po svém otci trpí epilepsií. Pracovala proto na jakémsi úřadě, kde prý zažila tolik strachu jako nikdy v životě, neboť se to tam pořád hemžilo esesákama.

Po skončení války šla uvědoměle osidlovat pohraničí.

Posléze se ukázalo, že to nebyl až zas tak nejlepší nápad, protože si odtamtud mimo jednoho plechového tácku, který, jak říkávala „si tam nazlatokopčila“, přivezla i tuberkulózu.

Nevím, kterak se dostala do sanatoria do Prahy a bohužel už se to nedozvím, neb ani jeden z mých rodičů, ba ani žádný jiný příbuzný, který by to věděl, už nežije.

Každopádně po skončení léčby si v Praze našla podnájem.
No podnájem. Jednu malou cimřičku ve vilce ve Vokovicích. Práci pak měla v jedné firmě obchodující se zahraničím.

Táta pocházel od Brna z rodiny drobného živnostníka a za války pracoval ve zbrojovce.

Jenže ta byla rozbombardovaná, zřejmě už tam moc práce nebylo a v okolí taky nic moc, tak hledal a hledal, až našel místo v Praze ve výzkumném ústavu zabývajícím se rozvojem sdělovací techniky.

I jemu se nakonec podařilo najít pokojík k pronájmu.
A co čert nechtěl, zrovna ve Vokovicích v ulici, kde naproti bydlela lepá děva z podhůří Orlických hor.

Žili v té ulici proti sobě pár měsíců a pořád nic.
Až jednou v tramvaji kamarádka upozornila moji maminku (teda tenkrát to ještě maminka nebyla): „Támhle tě zdraví nějakej pán.“ Ta si ho změřila přísným pohledem, jak měla ve zvyku, a prohlásila: „Toho chlapa vůbec neznám!“ Kdy ho začala znát a zdravit se už nedozvím.

Každopádně spolu posléze chodili a plánovali svatbu.

Trochu problém nastal, když to měli doma oznámit.
Táta se bál, jak říci doma, že jeho vyvolená je o tři roky starší a maminka nevěděla, jak oznámit, že si bere „jen“ syna truhláře. Ale ono to bylo stejně jedno, protože už nastal socialismus a všichni si byli rovni.

Matka maminky byla hlavně ráda, že se holka konečně vdává, neboť už jí bylo přes třicet. Maminka táty na jeho přiznání o stáří partnerky jen lakonicky prohlásila: “No, někdo musí bejt doma rozumnější“.

A tak byla svatba.
Spokojenost vládla na všech stranách. Tcháni si na první pohled padli do oka, neb měli stejně praštěné nápady. Tchýně už tak moc ne, protože nevěstina matka si moc nepadala do oka nikdy s nikým. Kór ne se ženskou. Otec ženicha se vyjádřil, že přesně takovou nevěstu si představoval. Zato jedna z příbuzných vyjádřila ženichově matce své obavy: „Jó, Mařko, to je dáma, ta mu dělat nebude!“ Maminka, která to tenkrát nechtěně slyšela, na to často vzpomínala, když vyvářela na plynu kotel plín, žehlila horu prádla, klečela s hadrem na podlaze, či provozovala jiné domácí bohulibé činnosti.

Pak konečně přišly děti.
V plánu byly dvě, jak tenkrát bylo zvykem. Teda ono to zas tak jednoduché nebylo. Maminka prvního syna potratila a doktoři ji řekli, že už nikdy žádné dítě mít nebude. Prý kvůli oslabení organismu po té tubeře. A tak se za nějaký čas narodil brácha, kterého ji hned po porodu soudruzi odebrali, protože byla po těžké nemoci a ještě ke všemu neměli vlastní byt (pořád žili v podnájmu).

A v rodině bývalého živnostníka, nebo kapitalistického vykořisťovatele, nebylo možno socialistického člověka dost dobře vychovávat. Tam totiž chtěla maminka se synkem odjet, než bude byt dostavěný. Tím se ovšem její zdravotní stav rapidně zhoršil, až tak, že si táta myslel, že umře.

To ale už nikoho nezajímalo.
Dítě bylo před nekalými živly v bezpečí Gottwaldova kojeneckého ústavu. Vrátili ji ho teprve asi po půl roce, když už měli své 1+1. Po prvním porodu si opět od odborníků vyslechla, ať už s dalším dítětem nepočítá ani omylem.

No a tak jsem se za dva roky narodila já.

V Praze.

A jsem tu dodnes.

Dimsy

[sexy_author_bio]