Nestdydo, na Tvoji „Břízu“ nezapomenu

Před zhruba dvěma lety jsem ještě v poměru zaměstnaneckém „vedle“, jak říkáte, vyhlašovala téma dne, které se týkalo vaší představy vlastního způsobu věčného spočinutí. Kromě ostatních krásných příspěvků mi tehdy přišel jeden, na který nezapomenu, a jak jsem si včera všimla, ani mnohé z vás ne. Snad to není nic proti ničemu, když ho poskytnu i těm, které jej neměli možnost číst. Je mi velkou ctí Nestydo…

Čtenářku, která tento příspěvek napsala a poslala, jsem tehdy osobně neznala. Dnes už ano. Je to stejná osobnost, jaká je cítit z následujících řádků.

Nestydo, Tvoji Břízou bych ráda Popelky ozdobila. Snad mohu.

Míša K.

Do hlavy mi zasaďte břízu

Smrt je téma, které mne zajímá. Ráda o ní čtu, mluvím, píšu. Smrt mě láká, Smrt mě děsí. Láká mne, pokud jde o způsob vysvobození z neúnosného marného života, děsí mne, pokud se týká těch, které miluji.

Jako správný sobec chci umřít první. Nechci truchlit pro své bližní a myslím si, že není důvod truchlit pro mne. V tomto směru jsem opravdu nechutný egoista, rozum mluví zcela jinak, než jak hovoří sebelítost a emoce.

Nejraději mám představy, kdy umírám v lese. Sednu si ke stromu, opřu se o něj zády a jen tak „odejdu“, vysvléknu se z těla a zůstane jenom do zářivě bílých volných šatů oděná rozesmátá duše, která je konečně volná a osvobozena od fyzické tíhy.

Taková paní Smrt mne baví. Je krásná, tichá, nenásilná, uvolňující, osvobozující.

Je plná klidu a v podstatě také jistého naplnění, je plná energie, které se mi poslední léta nedostává. Místo ufňukaných příbuzných, kteří si mydlí nůdli z kapesníků po tváři, mi nad hlavou zpívají veselé melodie ptáci, kolem poletují motýli, a tam vzadu naivně dokukává kukačka počet let, které mi ještě zbývají. Ale kdeže, milá kukačko, nauč se počítat lépe.

Jenže takové štěstí, aby v dnešní přelidněné době našel člověk tiché místo v lese, je mizivé. To snad s větší pravděpodobností najdu Kámen mudrců, i když by mi byl k ničemu, protože nevím, jak ho použít.

Už to vidím, jak přijdu do lesa, z dálky se ozývají motorové pily a pak místo kladné energie se do okolí vylije výkřik bolesti právě káceného stromu. V tak negativním prostředí tedy umírat opravdu nechci.

Při mém štěstí by mě, ještě než bych vypustila posledního ducha a vyslala do éteru svoji duši, objevil nějaký dřevorubecký násoska a svými odulými pysky by se mě jal zachraňovat. Brrr, tak to raději zase vstanu, přestanu umírat v lese a proces umírání přeskočím.

Tak, jsem tedy mrtvá. Teď nezbývá, než rozhodnout, co s tělem. Představa, že bych se měla kroutit ve výhni pece a smrdět jako škvarek ze žluklého tuku, není krásná, není uklidňující a takové zacházení s tělem není důstojné.

Na druhou stranu, popel je velice výživné hnojivo, je plný pro život nezbytných minerálů. Neříkám, že by ze mne nemohl být ještě užitek.

Jenže, kde vzít jistotu, že užitek bude z MÉHO popela a nepřiplete se tam popel ještě někoho dalšího. Co si budeme povídat, možná bychom se hodně divili, kdo se vlastně v té nám předané urně přesýpá ze strany na stranu.

Jen jestli to místo dědy není třeba nějaký k smrti ubumbaný bezdomovec. Netvrdím, že děda byl abstinent, ale vstrčit mezi předky nějakého pobudu do opečovávaného hrobečku, kam se vejde ještě pár takových kelímků, mi nepřijde vůči již zpopelněným předkům humánní. Třeba nejsou na návštěvy připraveni a někdo z pozůstalých  jim tam v dobré víře vpašuje nějakého cizince neznámého původu. Z toho by mohly být ještě problémy.

Abych si byla jistá, že to, co pozůstalí pohřbívají, jsem já, musím být vcelku. Takže služby krematoria odmítám kategoricky a vrhám se do takového návrhu. Není náročný ani na místo a dokonce vyjde spolehlivě levně.

Není třeba kameníků ani roztomilých keramických andílků. Stačí díra, do které mne vpasujou. Prosila bych, aby byla užší, než je třeba, přece nechcete, abych po smrti vypadala jako cvalík. Ráda se ve skulince smáčknu. Rozhodně nechci do rakve, být zabedněná pod víkem a nemoci kdykoli vyklouznout na čerstvý vzduch, taková představa mi působí dýchací obtíže klaustrofobického typu.

Jen hezky vtlačit do užší díry, nahrnout zkypřelou hlínu do úhledné hromádky, ale takové, aby mne přesvědčení zahradníci nechodili udupávat v domnění, že tam řádí krtek. A do hlavy, prosím, mi zasaďte břízu. Proč břízu? Je to jednoduché. Bříza je nádherný strom, je to strom, který přináší radost a rozveselí smutného člověka.

Pokud ji obejmete, všimnete si po chvilce, že místo vrásky starosti na čele, máte na tváři úsměv plný úlevy. Tahle bříza nejdřív vycucne mrvu z mé hlavy, z té bude žít a brát živiny a sílit. A pak, až budou kořínky dost dlouhé, mne sní celou…

Zkypřelá půda se pomalu usadí a jen ta bříza napoví, kde jsem měla hlavu. V koruně této spanilé břízy mi přímo nad čelem budou zpívat ptáci operní árie. To bude krása. Nebudeme pouze idealisté, oni mi budou přímo na čelo i kálet, ale co je ptačí exkrement proti věčnosti, že?

Bříza je strom, který se nedožívá mnoho let, brzy umře a ztrouchniví. V tom přijde moment, který mne děsí, kdy nasosaný dřevorubec okolí nebezpečný ztrouchnivělý strom musí porazit. Pro Kristovy rány, ať dává pozor, nerada bych, aby se mi válel po loži takový rumem páchnoucí otrapa.

Z břízy zůstal jenom pařez, na který se lze posadit, posvačit máslem namazaný chléb a z termosky si ucucnout kapku horkého mlékem a cukrem zprzněného kafe, a vnímat energii úlevy a klidu.

V žádném případě mne nepohřbívat mnou vybraným způsobem na přelidněné hřbitovy. Jsem introvert a tak mi břízu do hlavy vražte někde na kraji lesa, pokud možno takového, kudy nevede žádná turistická značka a nebo není v dohledné době určen k prořezu.

Nakonec nezbyde už vůbec nic a to je můj cíl. Proč měli by lidé procházející se ulicemi nekropole svým zrakem spočinout na náhrobním kameni někoho, kdo žil prachobyčejný život beze smyslu.

Nestyda

[sexy_author_bio]