Views: 19
Vůně, která je tak nezaměnitelná, jako tváře těch, které známe a které třeba nikdy nezapomeneme, přestože jsme je léta neviděli. Vůně rozpálených pražců. A zvuk. Pískavý, silný a nepříjemný. Takový, před kterým jsem si jako malá zacpávala uši. Otáčela jsem se zády, před brzdícím kolosem, který mi připadal obrovský a nekonečný. Hala plná zavazadel, netečných očí a lavic…
…paní v modrém stejnokroji stojící na konci chodníčku, zpod kterého se smutně dívají různě dlouhé nedopalky.
Paní v modrém hledí před sebe, někam mezi stromy, které jsou po celé délce tratě černé.
Čeká.
Zvětšovací foto: Tomáš Žebrák
Pán v kabátě, sedící na lavičce u zdi, jehož pohled se ubírá stejným směrem, jako pohled paní ve stejnokroji jakoby sem nepatřil.
Jestli i on čeká, pak ne na vlak.
Nechystá se odjet.
On nikam necestuje.
Nad ním je malé okénko s truhlíkem.
Růžové muškáty jsou jedinou věcí, která mi tady přijde veselá.
Ani vlastně pořádně nevím proč.
Proč je pro mě slovo nádraží především synonymem mávajících paží, postav běžících podél rozjíždějícího se kolosu a marnosti, která je tolik patrná, když se okénko s druhou paží neúprosně vzdaluje.
Synonymem očí upřených na mizející kulaté nárazníky, za kterými se za moment zavřou dveře horizontu, jako když v divadle spadne opona.
Paní v modrém pomalu odchází.
Zvuk její píšťalky se před malou chvílí rozezvučel do všech přítomných uší a její ruka doposud volně svěšená se v přesně naučeném gestu zvedla.
Pro všechny obličeje za umouněným sklem vagónu, pro všechny tváře pod nimi je zdvižená paže paní výpravčí a zvuk její píšťalky znamením posledních vteřin.
Jen pro pána v kabátě ne.
Píšťalka mu nevadí, rozjíždějící se vlak a pravidelné, zrychlující se klapání pro něho neznamená vůbec nic.
Neloučí se.
Už dávno se rozloučil.
On zpozorní jindy.
Až se v dálce ozve houkání, tolik známé a pořád stejné, až přijde hlasité skřípání, až mu vítr, který před sebou žene brzdící souprava, proletí šedivými vlasy nad čelem, tehdy se jeho oči zvednou.
Chvilku se pak budou dívat směrem k železným schůdkům, tak strašně vysokým pro malou holku.
Chvilku budou přejíždět od nohou na stupátkách vzhůru ke tvářím pokaždé, když zahlédnou cosi, co bude podobné jako…
… hodně let jsem tu vystupovala s babičkou každý týden. Hodněkrát jsem přemýšlela, na koho čeká. Kdo je pro něho tak důležitý, že tady sedí každý pátek.
A tolikrát jsem doufala, že už ho neuvidím.
To by totiž znamenalo, že ten někdo přijel.
Jenže, vždycky tam byl.
Mnohokrát jsem se na něho zadívala a mnoihokrát jsem se usmála.
Ani jednou mi úsměv nevrátil.
Jsem člověk, jehož sklenice je vždy poloplná.
Jsem optimista, který se snaží na všem a každém vidět tu lepší část.
Celý život vnímám mraky jen jako cosi, za čím je slunce, které jen není zrovna vidět, ale rozhodně znovu vyjde.
Přesto nedokážu vnímat nádraží jako místo, kde se lidé také setkávají.
Bylo, je a bude pro mě vždycky smutným symbolem evokujícím loučení, odcházení a čekání.
Nemám ráda nádraží.
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_.jpg)
Nahrávání ...
