Mene Tekel

Několikrát denně posledních pár týdnů sleduji s napětím dění na Ukrajině. Ačkoliv nejde o druhý konec světa, ale naše skoro sousedy, nevyplývá můj zájem z přílišné blízkosti zeměpisné jako spíš z blízkosti opakování historie. Dvacáté století bylo bohaté na konflikty, uzurpátory i maniaky. Zdravě smýšlející člověk snadno odvodí, že bylo bohaté na zkušenosti. 

Konflikty dvacátého století mají ještě dnes mnoho pamětníků, jsou zachyceny v nepřeberném množství materiálů.

Názor si může udělat každý.  

Kdykoliv jsem zabrousila do kalných vod této nedávné historie, zdálo se mi, že tak čerstvé vzpomínky lidstva nemohou být vytlačeny tak snadno a lehce, jako se tomu nyní děje na Ukrajině. Samozřejmě neznám všechny polohy tohoto konfliktu a je mi zcela utajeno kouzlo, kterým všemocný Vladimir dokázal oblbnout tak početný národ.

Jenom ve mně narůstá pocit, že přes všechen vývoj moderní doby a naše stále hlubší a hlubší znalosti, jsme dodnes nedokázali efektivně zpracovat naše nejbolavější místa v minulosti, abychom za liknavost byli potrestáni jejich opakováním.

Lidstvo válčilo od nepaměti a bylo by nemoudré se domnívat, že s tím někdy skončí.

Koneckonců je naše teritorialita jednou z vlastností, která nás přibližuje zbytku zvířeny obývající tuto planetu. Jenže psům jde o patníky, my se vybijeme v zájmu idey či ropy. Kdyby šlo alespoň o samičku…

Nedokázali jsme v žádné etapě existence druhu Homo vyřešit zcela válečné konflikty.

Snaha tyto taškařice učinit alespoň milosrdnějšími a snad sofistikovanějšími je stará, tedy mladá, pouhých 150 let. Lepší pozdě nežli později.

První ženevská úmluva byla přijata právě v roce 1864.

Henry Dunant ji inicializoval právě jako odpověď na hrůzy prožité v druhé italské válce, především v bitvě u Solferina. A šel ještě dál a založil i Červený kříž. Však také roku 1901 dostal za svou snahu Nobelovu cenu míru.

V tomto prvním dokumentu byla řešena především otázka humanitární pomoci ve válečné zóně.

Největším úspěchem však byla ratifikace nezávislosti humanitárních organizací, které tak mohly svou pomoc nabízet přímo v místě konfliktu.

I přes tři základní úmluvy poukázal každý následný konflikt v Evropě na mezery v dokumentu a potřebu jej rozšířit.

Vyvíjely se nadále nové zbraně, taktiky a ukazovaly se nové hrůzy války, kam až jsou lidé ochotni zajít. Ani Haagská úmluva řešící použití zbraní ve válečném konfliktu nebyla napoprvé zcela bez chybky. Se všemi dodatky jsou tyto dva dokumenty živým nástrojem a odpovědí na ozbrojené střety moderní historie.

Bez ohledu na ně bude ve válce největším problémem stále její samotná existence.

Tu žádným dokumentem vyřešit nelze. Chvílemi se zdálo, že široké americké úsměvy a všeobecné plácání geroje Vladimira po hřbetě nese kýžené ovoce. Koneckonců všechny vdané ženy mi potvrdí, že muži je třeba nakrmit napřed ješitnost, pak žaludek a nastane nekonečný mír a klid.

Tedy do vytrávení.

Ego některých státníků má však žaludek bezedný nebo zkažený a tak ať krmíte, jak chcete, k ničemu to nevede.

Stále s napětím sleduji na zpravodajských serverech ukrajinské kataklysma, stále čekám náznak, že známe historii a nehodláme ji opakovat. Bez ohledu na to, kterým směrem se Krym vydá, pevně doufám, že tahle ozbrojená „pomoc“ nezůstane zašprajcnutá dalších dvaadvacet let.

A také doufám, že stopadesáté výročí ženevské smlouvy připomene některým stopadesátiletou snahu zmírnit válečné utrpení nebo opráší myšlenku, že je lepší nepodpalovat než následně hasit.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]