Anife Vyskočilová: Alláh nebo Budha, všechno je to o člověku!

PŘÍLOHA NA VÍKEND

Stačí pár minut v přítomnosti této ženy a hlavou vám na sto procent projede jediný příměr: ŽIVEL. A to se stane jak v případě vašich sympatií, tak i v případě opačném. Nevím, kde bere tato dáma ten náboj, ale mohla by jí závidět i jaderná elektrárna! Je to zajímavé, ale Anife je Ryba.

V jejím případě ovšem žádný kapřík.

Pokud bych z rozhovoru, který mi poskytla v malém kadeřnictví, kde momentálně, vedle další hromady aktivit, pracuje jako asistentka, měla Anife kvalifikovat na druh ryby, byl by to zřejmě delfín, nebo jiná, radostná, pozitivní a aktivní rybka…. dobře, delfín je savec, ale jiný vodní tvor mě nenapadl.

Faktem je, že Anife Vyskočilová, je tak výrazná osoba, že patří k tomu druhu lidí, které prostě buďto máte rádi, nebo ne.

Patřím k těm, kdo ano.

Už dávno před tímto rozhovorem. A nezklamala. Spíš příjemně překvapila.

Anife hojně gestikuluje, její mimika je úsměvná a zábavná, mluví s dialektem, ale zdaleka ne tak, jako dřív…přesto je rozhovor s ní předně o úsměvu a skutečně příjemné atmosféře.

….je přirozená, civilní, otevřená a nesmírně výrazná.

Anife, vy tady pracujete? Vy jste k tomu ke všemu i kadeřnice?

Ale kdepak, já tady pracuji u svého kamaráda Martina Živčáka, který mě původně oslovil, abych mu dělala tady jen reklamu. Jenomže, mě nebavilo ráno vstát a celý den se poflakovat, a pak jít moderovat nebo hrát. A on mi nabídl, abych tady tedy pracovala jako asistentka.

A co jste vlastně vystudovala?

Úplně něco jiného, než co dělám, a co mě baví. Já mám biotechnologickou školu a správně bych měla být někde v lékárně, nebo laboratoři. Ale to mě nikdy nelákalo, to si přála hlavně maminka, která pracovala v ortopedii a trvala na tom, že mi bílá uniforma bude moc slušet. Já jsem ale od mala, tancovala a recitovala i hrála a vyhrávala jednu soutěž za druhou. Takže u mě bylo vlastně rozhodnuto.

A to jste dělala ještě v Turecku?

Anife, co vy a muži? Působíte dojmem, že musíte ty mužské kosit jednoho po druhém…

No, to právě já jenom tak vypadám, že mám pod postelí dva a v koupelně tři a ještě ve spíži jeden visí. Ale to tak není. Ono většinou, když jsem byla viděná s nějakým mužem, tak to byl nejčastěji buďto nějaký můj kamarád, který je na kluky, nebo to byl takový, co třeba řekl, „hele Anife, ty se znáš s těmi lidmi a modelkami, vezmi mě s sebou já bych potřeboval nějakou sbalit“.

No,tak to pak bylo tak, že jsem vzala pokaždé nějakého kamaráda a ten si tam na večírku pak balil tyhle modelíny. Ale ve skutečnosti jsem měla jenom : otce svého syna, pak Ivánka Vyskočila, Honzu Velebu a teďka mám Vernese Čošabiče….

Koho??

No jo, to je můj přítel, ono to vypadá sprostě, ale to je prostě jenom jeho jméno …

A co on je za národnost?

On je z Bosny a Hercegoviny.

A dobrý? Funguje to?

Ale jasně. Já jsem si myslela, že Češi jsou magoři, ale oni jsou všichni magoři a je jedno, z jaké jsou země. Člověk časem přijde na to, že chlapi jsou všude nakonec stejní, akorát mají jiné hlavy, abychom je mohly rozlišovat.

A víte, že máte pravdu? Anife, já jsem takhle občas, jak vás poslouchám, zaslechla slovo Alláh…jak to máte s vírou? Vy to máte přes Alláha?

Ano, to ano, my jsme slavili muslimské svátky, tradice, naše rodina měla takovou víru a já jsem v tom vyrůstala. Ale moje maminka byla trochu jiná. Jednou k nám přišel jeden známý a ten mi řekl, že moje maminka brzy umře. A já jsem se vyděsila.

Volala jsem mamince a ptám se, maminko, ty jsi nemocná, ty umřeš? A ona ne, nejsem, vůbec… A tak mu volám, a ptám se, jak na to přišel, že mamka je úplně pořádku. A on řekl, že ona brzy umře, protože chodí jako muslimka do kostela.

A tak jsem jí volala zpátky a říkám, maminko, a proč chodíš do kostela, když jsi muslimka?

A ona mi řekla:  „No, když mě nepustěj do mešity! Pro mě je kostel stejný jako mešita, já tam si tam svého Boha najdu. Prostě přijdu, pomodlím se, a je to jedno, jestli se tam modlíš k Ježíši, Alláhovi, Budhovi, nebo komukoli…oni si to vyberou tam nahoře, to se neboj“.

Takže, ano, já jsem vyrostla v muslimské rodině, ale já jsem se naučila od své maminky tak, že uznávám všechny. Žádný není horší, špatný, to je o člověku. Přečetla jsem hodně knih. Korán, i Bibli a také jiné knihy, Kabalu třeba také. Nemám potřebu se striktně vyhranit. Člověk by měl být tolerantní, a myslet hlavně vlastní hlavou. A také neztrácet humor.

Ono je to předně o tom, jak člověk žije a jestli je k druhým slušný a hodný. Aby neubližoval. A myslím, že ke zlu nevybízí žádná víra. To jenom lidé. Nijaký Bůh.

Buďto umřu smířená a podívám se na pěkné obrázky, a pak zavřu oči, nebo uvidím samé ošklivosti a nakonec umřu vytřeštěná z toho, co vidím za sebou. To je prostě o člověku.

Máte podle mě naprostou pravdu. Souhlasím. Anife, my se hodně teď bavíme o tom, co se polední dobou děje, a kam to dojde. Lidé cítí, že se něco má stát, ale neví co, jsou na sebe zlí, protože se možná bojí…co si o tom myslíte vy?

Já si myslím, že historicky všechny velké říše vždycky zanikaly na tom, že lidé někam vyspěli a přestali si vážit toho, co mají. Přestali myslet jeden na druhého a mysleli jenom na sebe. A my jsme teď došli do velmi podobného bodu. My si nevážíme sami sebe, natožpak druhých, života a podobně. Zapomínáme svou historii, lžeme a jediné, co nás zajímá, je naše vlastní kapsa a hmota. Nevážíme si tradic a pravých hodnot. Je nás navíc přes šest miliard a Země už to neunese.

Já si tak myslím, že to, co nás teď čeká, je nějaký čistící proces. Že vesmír moc dobře zná svojí práci, co dělá.

A také si nemyslím, že přežijí ti, co se pořád usilovně modlí, nebo ti, kteří mají hodně peněz, ale ti, kteří jsou střízliví a zůstal jim v hlavě mozek a v hrudi srdce a cit. A ti, kteří umí přemýšlet a jsou stále lidmi.

Jsem ráda, že to tak proběhne. Protože my už vymýšlíme věci, které jsou proti nám. A dokonce to i víme. Je načase se vrátit do bodu, kdy lidská inteligence a schopnosti budou znovu určené pro zachování života, a ne k jeho ničení.

Anife, když to shrnu, jaké tedy máte vlastně všechny aktivity?

Tak já hraju divadlo, moderuji, pracuji tady, učím tanec, teď připravuji takový pořad o cestování a také si píšu vlastní poznámky o tom, jak vidím lidi. Takové zajímavosti o nich. Jak se chovají a proč, co znamenají některé jejich činy, a proč třeba tak, či onak jednají. Proč, a jak se někdo stane mrchou a podobně…

To jednou publikujte, to bude bomba. Anife, tohle je váš syn?

Ano, ano, to je můj syn. On je skvělý a hezký.

Anife se zdá být člověkem bez velkých potíží, bez smutků a depresí…v zásadě působí dojmem spokojené, aktivní ženy. Myslím, že jak jsem Anife poslouchala a sledovala, není to tak, že by neměla problémy, ona k nim  prostě jenom přistupuje po svém.

Podle své vlastní filozofie a náhledu.

A i nadhledu.

Popřála bych jí, ať se jí daří a ať je šťastná.

A to skutečně maximálně upřímně a od srdce.

Anife má dar nabíjet lidi.

Celý den jsem si po tomto rozhovoru připadala, že jsem si strčila prsty do zásuvky.

Bylo to příjemné.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]