Možná lze odhadnout pracovní či jiná zaměření v dospělosti u lidí již v raném dětství. Stačí se potichu připlížit ve chvíli, když si docela malé děti hrají a netuší, že jste opodál. My jsme takto onehdá s jednou klientkou odhalily budoucího lékaře patrně internistu – možná gynekologa. U přítomného děvčátka jsme to nepitvaly…

Jestli si ale někdo myslí, že dnešní mládež spěje někam vstříc špatné budoucnosti, že jsou podivné hry dětí něco nového, tak má prostě špatnou paměť.

Stačí si vzpomenout, na co jsme si hrávali my.

Naše výše zmíněná dvojička za rohem na zahradě objevila zahradní hadici. Málem jsme se potrhaly smíchy.

Přišly jsme totiž právě v momentě, když pětiletá „pacientka“ měla konec hadice pevně umístěný v oblasti prdelky a stejně starý asi lékař, se slovy „nemlať sebou a buď statečná“ otáčel pomalu červeným kohoutkem na stojanu.

„Co to tady děláte?“ k nelibosti obou klientka (matka) nevydržela.

Já bych byla ještě chvíli počkala, jestli fakt bude statečná. Žádné vedro ten den zrovna nebylo, ale ani nemrzlo. Dívenku kryly spoďárky, takže klystýr, či co chtěl mladý páreček realizovat, by to stejně nebyl.

„NIC!“, vyvalily očka nezletilci a prchli mezi jabloně, kde se schovali za strom a chichotali se.

My se taky chichotaly.

„Třeba z něho bude lékař“, pravím pobaveně.

„Možná, občas operuje plyšáky“, souhlasila paní.

Pak zvážněla.

„A z Kačenky???!!!“

Co předváděly naše panenky v našich rukách, když jsme byli děti, netřeba rozvádět.

Co bylo námětem scénářů našich her s kamarády, když se rodiče prokazatelně nedívali, by vydalo na knihu.

Bude mezi námi asi málo takových uvědomělých, jejichž hry byly vždy na školu…

Když maličko zacouvám a ještě nepůjdu do svých dětských let, zcela zřetelně si pamatuji na svoje dcery.

Třeba na Johanku.

Bylo jí tak zhruba devět a stála v komoře u pračky. Na ní bylo strategicky rozmístěno několik barbín, Ken, opice, hadrový panák…

„Copak tu děláš, beruško?“

„Hraju si“, zjevně o mou přítomnost nestála a byla vyplašená.

„A proč tady na pračce?“

„Proto!“

„A co se lekáš?“

„Se nelekám.“

„Hraješ si s panenkami, viď?“

„NE!“

Divná odpověď v momentě, kdy panenky byly všude, i v jejích ručičkách.

Ze skříně visel kus lana.

„Co to je?“

„Nic“

„Hele, neděláš tady něco se sirkama nebo tak?“, ptám se, neboť jsem byla již poučena z krizového vývoje, respektive z velice poutavé hry své starší dcery Alice, která spočívala v úspěšném pokusu založit požár v dětském pokojíčku a následně neúspěšném pokusu tento uplivat.

Hry se tehdy zúčastnili hasiči.

„Nedělám nic se sirkama“, pravila neochotně.

„Hmmm… dobře… tak tě tedy nebudu rušit…“

„Ještě sem půjdeš?“

„Asi už ne“

Dlouho jsem pak přemítala, co tam vlastně s panenkami dělá, když je tedy zaplať Bůh, nepodpaluje.

Zkusila jsem lípnout boltec na dveře, ale připadala jsem si záhy trochu hloupě. Co tam dělala nevím, ale dokážu si to představit s ohledem na fakt, že nese mou DNA.

Navzdory tomu, že dnes patřím k jedincům, kteří by mouše neublížili, a to doslova, neb je chytám a pouštím z okna, mé hry nebyly často možno nazvat zrovna filantropickými.

Na klice jsem oběsila medvěda a vyděšené mamce vysvětlila, že zabil jednu paní, tak ho popravili.

První barbíny „s prsama“ jsem logicky svlékala a spolu s jinými panáčky, medvědy a zvířátky … no ták, bylo mi dvanáct!

Vzpomínám, že když jsme si s kamarádkou Vendulou hrály později na rodinu, taky to nebylo zrovna pro oči a uši rodičů.

A to jsem nevyrůstala právě domě neřesti… čili žádná traumata z dětství.

Později se k nám přidal jeden kamarád a my vyměnily panáčky za vlastní role. Měli jsme bunkr, kde jsme trávili celé odpoledne.

Naše nejčastější hry byly o tom, kterak jsme ho zajaly a mučily.

Tarantino by se za to nestyděl. Byly jsme neuvěřitelně vynalézavé. No dobře, dobře… jeho to ale taky náramně bavilo!

O čem vlastně mluví dětské hry?

Kdysi jsem to už zjišťovala u psychologa, ačkoli možná by fakt nebylo špatné zeptat se nějakého, dnes skutečného internisty, nebo uznávaného gynekologa, na co si hrál jako malý.

A také s čím.

„Dítě má velice bohatou fantazii a nekonečnou obrazotvornost. Hry používá k ventilaci emocí. Mezi pátým a dvanáctým rokem prochází dětské chápání a pohled na okolí dost dramatickým vývojem. Učí se rozpoznávat, co je dobré a co je špatné.

Hry v tomto věku bývají někdy hodně brutální a podivné.

Je to proto, že dítě začíná rozumět tomu, že existuje nebezpečí a že se člověk, v jeho případě panáček, může dostat do potíží.

Není třeba se nijak zvlášť děsit.

Pokud děcko ve hře, byť i agresivní a násilné, manipuluje s panáčky, a když upřednostní trest padouchovi a záchranu nevinnému, je to dokonce známka toho, že dítě si správně formuje vlastní hodnotový systém a morální kodex.

Od určitého věku se pak hra přesouvá na vlastní osobu.

Panáčky vymění za sebe a kamaráda. V této chvíli již dítě zpravidla chápe, že živé je něco jiného než neživé. Pokud se tedy hra, i třeba agresivní, omezuje na takzvané markýrování, čili dítě naznačuje násilí a kamarád předstírá bolest, není třeba se děsit.

Všechno je prakticky pořádku. (rozdíl realita – hra)

Nenápadný, občasný dohled ale rozhodně doporučuji v zájmu bezpečnosti dětí,“ vysvětlil mi dětský psycholog, PhDr. Tomáš Hložek z pedagogicko-psychologické poradny.

Za některé naše dětské hry bych se dnes možná ještě zahalila do ruměnce, ale jak říká psycholog, a má pravdu, nijak mě to nepoznamenalo.

Co tak asi dělá u vás bárbína s Kenem, když se nikdo nedívá? 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]