Views: 39
Díky e-mailu jedné z čtenářek, jedné z Popelek, jsem se zamyslela.
To je mimochodem činnost značně bolestivá, ale já se obětuji ráda. Vzpomněla jsem si po dočtení smutného příběhu, jak mi babička vždycky říkávala, že : „Od lásky je jen krůček k nenávisti“.
Jako optimisticky naladěný pubescent, věřící v nehynoucí city, jsem pochybovala.
Dnes jsem sice opatrnější, ale zase tak moc se nezměnilo.
Je to dávno, co mi jedna hodně dobrá astroložka a moje přítelkyně od tří let, Vendulka, vysvětlovala, že láska a nenávist jsou stejnými druhy citu, jen jsou naruby.
„Je to stejná síla energie, stejně silný druh emoce. Je to z jedné škatulky“, pravila.
A je to myslím pravda, ale ne tak docela.
Kdo nám může nejvíc citově ublížit?
Kdo má touhu být krutý a umí mnohdy nejbolestivěji ranit?
Kdo nás dokáže opravdu silně nenávidět?
Ten, kdo nás před tím silně miloval.
Nebo spíš, který si to myslel.
Pomsta za neopětovanou lásku, za odmítnutí, za nesdílení stejných citů, za to, že si druhý dovolil odejít, jde mnohdy za hranice chápání jeho samotného.
Láska je slepá.
Jak se člověk, který miluje, umí chovat bláznivě, iracionálně a dětinsky, jak dělá věci, o kterých si myslel, že by je nikdy neudělal, říká slova, která jsou jakoby někoho jiného, reaguje spontánně… ta celková euforie živená silným citem….jak je to krásné a uzdravující.
Stejně slepá, iracionální, šílená a dětinská je ale i nenávist. Sestra lásky.
I tehdy dělá člověk věci, které ještě před nedávnem vehementně odsoudil a říká či píše slova, kdy ani sám nechápe, že jsou jeho. Přehnané reakce živené silným citem….je to celkově zničující a dost možná se to nelíbí ani jemu samému.
Jenže v obou případech si neumí pomoct. Je to silnější, než on.
Ne každý člověk řeší zraněné srdce zraňováním.
Není sice nikde napsané, že ten, kdo včera odešel, se zítra bude chtít vrátit, ale je téměř jisté, že to neudělá v případě člověka, který jeho odchod řešil zlem pomstou a podlým chováním.
Je to o moudrosti, vyspělosti ducha a také o skutečné lásce.
Málokterý moudrý člověk se cítí uspokojen, jestliže druhému způsobuje bolest či problémy. Málokdo duchovně vyspělý, který si cení sebe sama, by měl pak z vlastní osoby dobrý pocit.
I u člověka nemoudrého je to o veliké lásce, ale ve skutečnost, jde o silnou lásku K SOBĚ.
Je zamilovaný do pocitu, že je zamilovaný. To není o druhém člověku, to je stále jen o něm.
Protože skutečně milovat, znamená také nechat odejít. Nikdy totiž nemůžeme vědomě ubližovat tomu, koho jsme DOOPRAVDY milovali.
Teprve taková láska je ta skutečně ryzí.
Pokud pak odejde takový člověk, zlomí či rovnou rozemele nám to srdce a strašlivě to bolí. Může nám to vzít na nějakou dobu chuť žít, můžeme mít pocit, že se nám tělo rozbilo na tisíce kousků, že nás to zabije. Ale těžko budeme mít kdy potřebu, takové bytosti ublížit. Těžko bychom kdy snesli pohled na to, kdyby trpěla.
A ten, kdo má po té, co se společná cesta rozdělila, potřebu nám ubližovat, zraňovat a škodit, nás nikdy neměl skutečně rád.
Miloval sebe.
Přeji všem Popelkám krásné ráno.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.