Views: 31
V životě k nám nepřichází vždycky nutně věci, které jsme si přáli či naplánovali. Mnohdy jsou to věci vskutku velice náročné. Někdy jsou to dokonce věci nejen neplánované, poměrně zatěžující, ale také velice zvláštní.
V každém případě změna se stala a někdy není jiná možnost správné volby.
Téměř na den pětiletého výročí Popelek, magazínu, ve kterém jsem toužila spojit dobré lidi dohromady, produkovat deník, který bude domácí, interní, duchovní a kontaktní, kde jsem se já a i jiné redaktorky vydala cestou více komunitní společnosti, nežli komerce a pozvala proto čtenáře do soukromí, do svého života, protože tak to přátelé dělají, vám musím o oné změně povědět.
Tohle je můj nový domov od včerejší noci.
Jsem typ, co vyklidí pole ve chvíli, kdy dojde k přesvědčení, že vlastně není žádného nepřítele, není nikoho, kdo by měl být poražen.
Nikdy jsem nechtěla nic za každou cenu.
To proto, že by mohla být nevýslovně vysoká, možná fatální a člověk se nakonec stane nepřítelem sám sobě.
Jsem ale najednou na místě, které znám.
A to je to, co je tom to zvláštní.
Shodou neuvěřilných náhod, z nichž ani jedna nebyla plánovaná se ocitám tam, kde jsem vyrostla.
Bude ještě hodně prostoru, až se mi povede zařídit dobré připojení k internetu k povídání.
Tak zatím jen tohle :
Zahrada, kde jsem strávila dětství s osobou, o které jsem vám často vyprávěla v souvislosti s jejím dnešním brilantním astrolologickým umem, s člověkem, který mi prvně vysvětlil, že nejsem stižena oční chorobou, když jsem jí pověděla, že vidím lidi barevně.
Bylo jí tehdy devět.
Mě bylo pět.
Známe se ale od mých tří.
A to právě odsud.
Z mista, na které jsem se nyní tak trochu akčně vrátila, abych tu díky svému nejdlouholetějšímu příteli našla domov.
Domov, který jsem možná nikdy úplně neopustila.
Kadopádně tahle zahrada, tenhle domeček, všechno tady znám, vždyť jsem tu byla pečená vařená.
A tak to beru jako výzvu.
Já přece vím, od malička, kde byl jaký záhonek, kde byl angrešt (nejraději jsem ho měla nezralý), kde byly lusky a jak chutnají jablka z každého jednoho stromu tady.
Vidím tátu a mámu téhle dnes dospělé ženy, jak sedí před chatou, jak hrabou trávu. Vidím tady mojí babičku…
„Dělej si tu co chceš, udělej si jezírko, skalku, co se ti bude líbit. Hlavně, ať je ti tu dobře.“
A já to udělám.
Je to práce na celé léto a tu moc potřebuju!!
Samozřejmě, že jsem tu s Mománkem!!!!
Je to přece přítel, kamarád a celé to cestování vydržel, jenom se pořád divil. Už také bydlí. A Bedřich a Ptáčkovi také přicestují.
Ani jeden z rodičů téhle vzácné ženy, která mi teď dala domov, již nežijí. Ale já je tu teď vnímám z každé poličky, ze zámku u dveří, křesla…
… byla jsem před chvílí na půdě a …. viděla jsem tam nás dvě hrát pexeso.
Kladu si teď, ve své nové pracovně na verandě otázku.
Proč jsem udělala takovéhle kolečko a vrátila se na začátek?
Proč jsem tenhle kruh, který musí vnímat i slepý uzavřela?
No buď jsem zpět tady, že má něco začít, nebo skončit.
Jestli je to náročné?
Nesmírně!!!
Ale jsem i zvědavá, co mi to má říct.
No kopat jámy už umím, folii seženu, sílu najdu, místa je dost a chuť tvořit líbivé věci mám pořád.
A Mománek potřebuje nový strom na lezení.
Je to nulový bod.
A ten je stejně dobře začátkem, jako koncem.
Tak uvidíme.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
