Views: 13
Už jsem vám povídala, že se v noci v lese nebojím? Nebojím. Bojím se lecčehos, kupříkladu bouřky, ale v lese se večer nebojím. Je čarovný a krásný. A já jsem si říkala, jednak v souvislosti se slunovratem a jednak i s tím, co mi pověděli entomologové, že když se svatojánští broučci odstěhovali od nás, že snad malá návštěva u nich, jim vadit nebude. A něco pro vás mám…
Fakt, že dnešní den je nejdelší v roce jsem si ověřila, když jsme s Ječmínkem kolem desáté večer odcházeli do lesa, abychom při troše štěstí zahlédli to, co jsem jako mála vídala večer kolem sebe, a při ještě větším štěstí, co kdyby nějaká ta víla, když je ta Litha…
Ještě bylo na nebi světlo. A hvězdy.
Les je v noci nádherný, je magický, má zcela jinou vůni a úplně jinak zní.
Zvuky jsou tlumené, noční ptáci jsou fascinující a člověk se musí víc spoléhat na jiné smysly, než je zrak.
První, co jsme viděli, ještě na polní cestě byl netopýr.
Byl veliký a krásný, ale vyfotit se nedal, tím spíš ne mobilem, protože foťák máme v opravně.
Do lesa jsme vešli u pana Duba.
Dlouho jsme stáli na okraji a dívali jsme se do tmy, kde jsem jenom tušila bílé květy, protože vidět nebyly.
Jen vím, že tu jsou, protože jsem tady byla s Ječmínkem v poledne.
Tedy já stála na okraji lesa, protože Ječmovi je tma s ohledem na jeho smysly, poněkud víc jedno a nepotřebuje se rozkoukávat.
Poslouchala jsem.
A jak jsem se zaposlouchala, skoro jsem se lekla, když jsem uviděla první.
První světlušku!
Svatojánského broučka, kterého jsem tolik doufala, že v lese potkám, protože tam lidskými světly snad ještě světlušky rušeny nejsou.
Asi vám nemusím popisovat, jak velikou jsem měla radost.
Pak už jsem jenom doufala, že kamera na telefonu bude tak milosrdná, že se mi povede trochu té krásy, té slunovratové atmosféry a malebných světýlek, tak vzácných, přenést i k vám.
Musíte být hodně moc pozorní, protože ačkoli je to dobrý telefon, s kvalitním nahráváním, zaznamenat tak maličké světýlko, je přeci jen potíž.
No snad se něco málo povedlo. Musela jsem tu sekvenci zesvětlit a trojnásobně zpomalit, abyste viděli. Je to chvilenka, ale je hezká.
Byla bych tam vydržela dlouho, mnohem déle, než do bez mála jedenácti hodin, protože mi tam bylo dobře.
Ale začla jsem se bát.
Ne lesa, ale opět bohužel člověka.
Zatímco jsem totiž pozorovala světlušky a honila se od světýlka ke světýlku, abych vám ukázala, že když člověk chce, uvidí je, jelo kolem po polní cestě auto.
Ta cesta je slepá, prostě končí v lese, takže si asi umím představit, kdo to byl a proč tam jel.
Velice nerada bych, aby si mě, nebo Ječmínka spletl pytlák, kterých je tu bohužel hodně, s čímkoli, co přijel zabít.
A tak jsme raději šli.
No, škoda.
Ještě si ale půjdu teď sednout na zahradu.
Přeci jen jsem nezahlédla tu vílu.
A to bych přece dneska mohla. Je 0:10, tak ještě vydržím. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
