Views: 19
Ne, nemíním být dnes, při pondělku a za současného stavu klimatu, za který by se nestyděl ani dublovaný Londýn, nijak sentimentální.
Za symboly svého dětství, které jsem s optimismem sobě vlastním vyselektovala pouze na ty hezké, pokládám vedle památníku, který jsem ztratila, vázy, do které jsem házela zbytky jídla, cvičebního úboru, ve kterém jsem vypadala jako reklama na hlad, také babičku a dědečka.
Babičku mám spojenou předně s vyprávěním, nekonečným množstvím mouder a rad, které si vybavuji postupně a gramofonem.
Byla to taková veliká skříň, na které bylo rádio, které po zapnutí svítilo zeleným okem.
Měla jsem k dispozici spoustu desek, a u jejich pouštění, což byla učiněná věda, protože některé byly na 75, jiné na 33 a další zase na 45, jsem si prozpěvovala.
Chodila jsem v babiččiných šatech, ke kterým byla suprová spodnička vyrobená z nějakého umělého drátu a nadzvedla každou sukni. Dala se použít na cokoli.
Byla jsem princezna a zlaťáky byly babiččiny knoflíky, kterých měla plnou plechovku.
Už nikdy byste takovéhle knoflíky nikde neviděli, za to ručím.
Točila jsem se dokola a zpívala „óóó léé ooo kangaséééroooo“ nebo třeba „Sluníčko sluníčko…“ (tahle deska byla na 45)
Když se gramofon nastavil na 33 a mělo to být třeba na 45, pak znělo „sluníčko, sluníčko“ jako „Ubohá rusalko bledá“, od Hackena. To jsem taky měla ráda. „Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkem…“
Tančila jsem, ve drátěnou spodničkou podložených šatech a představovala si, že můj dědeček je vodník a já rusalka.
Dědeček opravdu vodníkem být mohl, protože nádherně zpíval.
Uměl i vodníka.
Můj dědeček a tím i moje dětství je ale spojený ještě s jednou věcí.
Napřed maličkou, která se vešla do dlaně i mě, ale pak najdou velikou, do které dal celý nákup, který mu babička psala na lístečky.
Měl v kapse u modrého kabátu SÍŤOVKU.
Nevím, kolik z vás ví, o čem mluvím, ale byla to zázračná taška, která dokázala zvětšit svůj objem na mnohonásobek své původní velikosti a nikdy nepraskla.
Dnes dostáváme v krámech igelitky, které mnohdy nevydrží ani cestu k autu, ale není to tak dlouho, co existovala věc, mnohem spolehlivější.
Znáte?
A to to prosím, měla původně být čepice.
Může za to pan Vavřín Krčil.
Ten pomáhal svojí mamince živit rodinu výrobou síťovaných čepců. Později se tento nenápadný pán stal obchodním zástupcem firmy JARO J. Rousek, kde získal živnostenský list na prodej galanterního zboží a vlasových sítěk.
Šly na odbyt dobře i v zahraničí, dokud se do toho nevložili Japonci, kteří trh zaplavili svými, levnějšími síť kami a přivedli k zániku 98 % české síťkařské výroby.
Pan Krčil se tedy akčně přeorientoval na výrobu síťkovaných tašek.
Tenhle nápad podnik zachránil a dokonce dovedl k nové prosperitě.
Ručně vyráběné nákupní tašky se po počáteční nedůvěře staly doslova hitem.
Síťovky byly nákupní, vycházkové, loketní, tlumokové i sportovní….
Prostě do síťovky dal tehdy člověk i kolo.
Bohužel neměl pan Krčil v roce 1926 peníze na získání mezinárodního patentu pro tento převratný autorský návrh.
Po pár letech se tak začaly síťovky vyrábět ve Švýcarsku a v Itálii a za čas doslova osíťovaly celý svět.
Pan Krčil ale dál vyvážel svoje parádní síťovky z umělé příze třeba do Kanady, Francie, Švýcarska, Německa, Rakouska i do zemí severní Afriky.
Čestně také po vypuknutí druhé světové války přerušil obchodní styky s Německem, které bylo snad největším odběratelem.
Často a hezky mluvil o své paní, která se časem stala jeho největší oporou a pomocnicí.
Vavřín Krčil vyráběl i hedvábné síťky na vlasy, závoje na ochranu účesu po ondulaci, síťky na míče a kuličky, na tenisové míčky, na míčky pro ping-pong, na dámská kola a nevyhýbal se ani rybářským a tenisovým sítím.
V roce 1939 se pan Krčil stal zakládajícím členem SLUM.
Roku 1945 se SLUM změnilo na Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV).
V roce 1956 navrhl společnosti zřízení pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem, které bylo otevřeno ještě téhož roku a věnovalo se výrobě ručně vyšívaných záclon pro české exkluzivní hotely a lázně.
Roku 1963 předal Vavřín Krčil svůj um i podnik synu Oldřichovi a odešel do důchodu.
Pořád ale pracoval.
Jezdil do Rakouska, Německa a Švýcarska získávat zakázky.
Během poslední cesty 17. října 1968 Vavřín Krčil v Langenu u Frankfurtu nečekaně zemřel.
Jeho syn pak přemístil pracoviště do Víru a rozšířil výrobní sortiment o závěsy zdobené vyvazovanou batikou brněnské lidové výtvarnice Anny Orlové.
Po tom, co i on v roce 1975 náhle zemřel, bylo pracoviště zrušeno celá, ve Střední Evropě naprosto ojedinělá lidová výroba i tradice znenadání úplně zanikla.
A prý, obyčejná síťovka.
Jednu jsem dlouho měla.
Po dědovi.
Pak se někam ztratila.
Je mi to docela líto.
Pěkný den a hezký vstup do nového týdne všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
