Views: 40
Myslím, že by ze mě měl radost nejen Appius Claudius Caecus, ale možná jsem si udělala i lehké očko například u Neptuna, nebo Njorda či bohyně Domny. Ale hlavně sama sobě jsem dokázala, že když se chce…
A ono se chtělo, ba přímo pocitově muselo.
Jsem totiž ten, kdo si fakt váží vody a chápe její důležitost, i když netrpí žízní a prostě i když mu teče.
Mám vodu za strašně důležitou a zásadní. Bez ní je to moc těžké, ba přímo nemožné.
Prostě ani kapka nazmar.
Současně mám vodu ráda a je pro mě, jak asi víte z Popelení a bezpočtu článků na téma, ze 70% jsme voda a náš mozek dokonce z 80%, nesmírně důležitá.
Vážím si vody, piju téměř výhradně vodu (když ne mléko) a není mi jedno, jakou.
A tak mi nestačilo, že jsme s Tomem pod okap dali vaničku, protože jednak je dešťová dobrá na vlasy a jednak šetříme studnu, protože hodně toho pozalévám tím pádem konvičkou.
Po tom, co se naplnila vanička, voda přetékala, zatímco velká vana uprostřed zahrady zůstávala ladem.
Týden jsem si řešila, jak bych tu vodu do té vany dostala.
Římani!
Už v roce 312 před Kristem se jim, konkrétně dvojici Appius Claudius Caecus a Gaius Plautius Venox povedlo dovést pitnou vodu do Říma veledílem dlouhým 16,5 kilometru, což byl megapočin.
Pro nás dnes běžná věc, na tehdejší dobu nevídaný výkon, hodný obdivu.
Krom toho, na rozdíl od dnešních staveb a i na rozdíl od té mé, akvadukt Aqua Appia, ačkoli již ne úplně, stojí dodnes.
2 300 let!
A šlo patrně i o první pokus o klimatizaci, protože akvadukt vedl kolem zdí budov starého Říma, čímž částečně domy a lidi v nich také ochlazoval.
Úchvatné!
Mimochodem, jeďte se podívat do Říma, protože je fascinující, překrásný a absolutně neopakovatelný. Myslím, tedy za mě, že jsem neviděla mimo Prahy nádhernější město, kde je historie a majestát snad úplně všude.
Nikdy na Řím nezapomenu…
No a asi i díky mému zaujetí pro Řím jsem tu vodu do té vany dovedla. 
Pravda, tohle veledílo stvořené z okapů, židle, přepravky, stolku a z trubky, co jsem tady našla a s okapy ji propojila seřezanou plastovou flaškou asi historie ani nestihne zaznamenat, protože mi to sundá první vítr, nebo Ječmen, ale funguje!
(asi třistapětašedesátkrát mi to spadlo, pak to teklo vedle, pak to teklo zpátky … ale to já si vždycky vzpomenu ta tohle…
…a ne, nevzdávám se.)
Musela jsem si ale počkat až do včerejška, protože když jsem to všecko v tom lijáku, který jsem si k tomu stylově vybrala, dokončila, tak přestalo pršet a vysvitlo slunce.
Jasně, že jsem to vyzkoušela hadicí, ale to není ono, to není ta radost.
Ta přišla včera a ještě i s bonusem.
To asi zařídilo Toltécké božstvo deště Kiawitl, abych věděla, že ví …
Mimochodem, Toltékové a s nimi také aztéčtí indiáni a jiní měli božstvo deště i vody.
Zatímco déšť je prvek mužský, oplodňující, voda na zemi, Atl je prvek ženský, životadárný.
Vidím v tom obrovskou logiku a moudrost starých Indiánů.
No nic… uspokojila jsem sebe, snad všechny Bohy, na tuty jsem ohromila ducha Appia Claudia, přírodu jsem neurazila a můžu klidně usnout, protože prší a do rána je vana plná.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
