O mé až úchylné příchylnosti k mýdlu ví snad už kde kdo. Nejsem postižena psychózou v podobě přehnaného umývání. Ne, nejsem mýval. Jenom mě od dětství přitahuje vůně mýdel natolik, že jsem ochotna si dokonce olíznout ruce ve vaně těsně po umytí. Prostě naředěné mi i chutná. Chtěla bych mýdlovou voňavku, ale žádnou jsem neobjevila. Mým největším favoritem je Protex.

Jistě vás proto nepřekvapí tento článek, věnovaný historii tohoto, dnes již k dokonalosti dovedeného zázraku.

Chutného, mimochodem.

Ale chápu, že jak pro koho.

Kam se hrabou tekutá mýdla na ta klasická, ale zase je to otázka vkusu.

Nicméně, mydlíme si to už dobrých 5000 let.

První mydliči byli Babyloňané, což víme z vykopávek.

Ovšem, legendou o vynálezu mýdla nás obšťastnili Řekové.

Na ostrově Lesbos v Egejském moři stával chrám. Zde stála obětní hranice a na ní byla čas od času obětována a následně zpopelňována zvířata. Komu jinému než velikánům Olympu.

Tu dostal obětní telátko Zeus, jindy zase Nemesis, jak se zrovna hodilo.

Proběhl velkolepý obřad, končící ohněm.

Tuk z obětních zvířat a zbytky ohořelého dřeva byl zbytkový materiál, který se kolem obětiště pochopitelně hromadil.

Když pak zapršelo, žlutozelená hmota stékala k úpatí hory až do vody.

No a tady ženy chodily prát prádlo.

Velice brzy si bystře všimly, že jakmile je po dešti voda od obětního popela a tuku žlutozelená, prádlo se mnohem lépe pere a skvrny pouští skoro samy.

Snad žádný Řek vám o vzniku a vynálezu mýdla neřekne nic jiného.

No, je klidně možné, že v Řecku objevily ženy to samé, co před nimi ženy v Babylonu.

V každém případě už Babyloňané používali k výrobě mýdla stejnou technologii.

Tedy tuk a popel.

A pozadu nebyli ani staří Egypťané, kteří dělali totéž, přičemž, a to by nebyli Egypťané, obohatili směs o vonné látky a mýdlem si pěkně myli těla, aby byla čistá a k tomu voňavá.

Římanům ukázali výrobu mýdla Keltové a jen o něco později už se vesele mydlila půlka světa, včetně Indie, Izraele a dalších.

Jen Evropané se moc nemydlili.

I když časem také začali.

Kdopak je to asi naučil všechny?

Mohla to lidně být náhoda.

Nebo nemusela.

Pokud nebyla, všiml si někdo a dál rozšířil, jednoduchou chemii.

Molekula mýdla má dvě zásadní části.

První hydrofilní se umí rozpustit ve vodě.

Druhá hydrofobní se ve vodě nerozpustí, ale váže na sebe špínu.

Takže napřed na sebe jedna naváže špínu, udrží ji na sobě a druhá ji pak obalí a pošle z těla nebo prádla do vody.

Jednoduché a přece složité.

Oleje a tuky z nejrůznějších zdrojů se vaří v žíravém zásaditém roztoku a výsledkem je surové mýdlo.

Máme tu první mydláře.

A máme tu i první firmy na výrobu mýdel, ze kterých se stanou mamutí koncerny.

Zajímavé je, že technologie se moc nezměnila, jen se různě vylepšila a dala vzniknout i mému oblíbenému Protexu, který je jak vědci nedávno zjistili, s tou svojí antibakteriální ochranou trošku na štíru.

Údajně sice likviduje některé bakterie, ale jiné naopak tímto podpoří v bujnosti.

A mě je to jedno, já ho mám ráda.

Žádné bakterie po mě nelezou.

Jsem na rozdíl od některých mýdlomilů i nenáročná.

Když uvážím, že některá mýdla, k jejichž výrobě se používají tuky nejvíce chráněných živočichů a krásných zástupců fauny, jako jsou třeba delfíni nebo velryby, a kdy takové mýdlo stojí i stovky dolarů, je můj Protex za dvacku obrazem nebývalé skromnosti.

Stejně si myslím, že by mi mýdlo z vorvaně, velryby nebo delfína ani nechutnalo.

Jak by taky mohlo.

Nepřenesla bych se přes morální blok.

Zlatý Protex, zlatí Babyloňané, zlatý popel, zlaté obětiny dávným Bohům.

Mimochodem, až nás jednou tahle planeta pošle zpátky o mnoho let dozadu historií a vezme nám technické vymoženosti, až se budeme muset vrátit do lesů a pikat za svoji domýšlivost, vězte, že tuk a popel nás nechá i nadále mýt se a prát.

Oheň na ohřátí vody nám snad zůstane zachován a nebude muset přijít nějaký nový Prométheus.

To by pak byli na skále přikovaní dva.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]