„Bylo by fajn, vytáhnout tě někam pod hvězdy na deku, ale ty by jsi nastydla, a já bych se nezvednul,“ zkonstatoval v neděli večer manžel, čímž připomenul mé nedávné a jeho blížící se narozeniny. 

Já na nějakou romantiku pod jasnou noční oblohou nebo na skotačení v jehličí moc nejsem. Večeři při svíčkách preferuji jen v okamžiku výpadku proudu a vůbec je přes romantická gesta a teatrální předčítání poezie spíš manžel.

Nu což, porodila jsem mu tři děti, tak snad zvládnu ještě tohle.

A tak jsme se vydali vstříc roji perseid.

Bylo nám jasné, že uprostřed rozzářeného města neuvidíme krom rozjívených kořalů nic a bude třeba vyjet za město. Z vrozené lenosti jsme vytipovali několik lesních hospůdek se zahrádkou, ze kterých by se čučelo lépe.

K našemu překvapení měly všechny v neděli v noci zavřeno.

Chtěli jsme se vrátit na osvědčený šmajchlplac do Hradce, odkud se vleže zírá na hvězdy takřka celoročně, masově a tradičně, když drahý použil památnou větu: „Pojedem zkratkou.“

„Já nechci lesem,“oponovala jsem.

„Žádnej les, neboj.“

U třetího kukuřičného pole, za dvěma řepnými a několika strništi jsem začínala ztrácet jistotu. Za manželových výkřiků: „co to je, taková vesnice tu nikdy nestála,“ nás minul jakýsi zbloudilý vůz.

„No vidíš, nejsme tu sami,“  hýkal blahem za volantem.

„Jen my dva a masový vrah,“ začínala se mi romantika zajídat.

„Co? Ty ho znáš?“ kontroval.

„Ne a ty také ne, mne jenom překvapuje, jak dokážeš být blahem bez sebe z kdejakého honibrka, který je jediným důkazem existence lidské civilizace v týhle kukuřičný kaši.“

Chvili mlčel, pokračoval v jízdě a pro jistotu zamkl pojistky ve dveřích.

„Hele, Kunětická Hora. Tak vidíš, že víš, kde jsem.“

„Když jsme byli na Kuňce naposledy neměla tolik komínů, drahý.“

„No, tak to je elektrárna, no, ty naděláš. Hlavní je, že jedeme dobře.“

„Se modli, aby to při tvém stylu jízdy byly Opatovice a ne Temelín.“

Nicméně jsme se ocitli na státovce a tady by dokázal zabloudit jen uplný bezmozek.

Jenže to, co vypadá ve všední den jako řeka aut, bylo najednou chvilinku před půlnocí  liduprázdnou ranvejí osvětlenou miliony hvězd jasné letní oblohy.

Domluvili jsme se beze slov.

Během několika vteřin naše auto prudce zabrzdilo na začátku jakési polňačky. Otevřela jsem střešní okno a snažila se zorientovat v obloze.

„A kde to má být vidět?“ vyzvídal muž, který stejně jako já viděl uplné kulové.

„Na googlu psali, že na obloze,“ podala jsem pohotově informaci.

„Kdybych tě zabil, dostanu nejvýš podmínku, ale spíš pochvalu. O něčem jako je světová strana se nezmínili?“

Vím, že hledal něco dostatečně těžkého nebo ostrého.

Zachránila mne padající hvězda. Naštěstí prolétla na jeho straně. „Ukaž , já chci taky vidět, “bo nade mnou létalo stále uplné kulové.

Ze svého sedla spolujezdce jsem protáhla hlavu okénkem u řidiče ven.

Ležela jsem zčásti na řadící páce, zčásti na manželovi a nohy mi koukaly z okénka na mé straně.

Dlouho nic.

Zelené diodky rádia  bodaly v té tmě do očí. Sundala jsem si svetr a zakryla jím z části palubní desku.

Když jsem vypnula i výstražná světla, obloha se stala konečně prostupnou pro náš zrak a dovolila nám spatřit to, nač se hvězdáři celý rok tak těší.

Ostrá světla cizího pomalu projíždějícího vozu nám zakrátko zkazila představení.

„Kterej kretén,“ pronesla má křehká dívčí nátura.

Ti kreténi byli dva, měli na autě zelený pruh a výmluvný nápis POLICIE.

Teprve teď mi došlo, že mé nohy koukají z auta na straně jedné, hlava na druhé a manžel heká pode mnou. Snažil se jim vysvětlit, že koukáme na hvězdy.

Jenže zatímco já jim ukazovala velký vůz, oni chtěli vidět techničák od toho našeho a doklady.

Pro letošek máme doúchylačeno. Mne manžel nepřesvědčil. Na zadku mám modřinu od řadící páky, bolí mne za krkem a naušnici mám kdesi mezi Hradcem a Pardubicemi.

Kousek od domu jsme zmerčili dvě hlídky městských strážníků.

Instinktivně jsem sáhla po dokladech a dopnula si svetr ke krku.

Nestarali se o nás ani o naši rychlost.

Seděli na kapotě a zraky hltali nebeské divadlo roje perseid.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]