Dřív, než mě začnete kamenovat, že se tady snažím protlačit nějaký importovaný svátek, který tady ještě nedávno nikdo neznal, chtěla bych říct, že jsem se hluboce na tohle téma zamyslela. Mám pár postřehů…

V první chvíli mi došlo, že kdybychom si nehřáli čtyřicet roků na hrudníku hada v podobě slavné KSČ, tak bychom dnes svátek Svatého Valentýna nepokládali za cosi cizího, co k nám bylo dovezeno.

On má totiž poměrně dlouhou historii.

Nebudu a nechci vás zatěžovat znovu povídáním o dávném  knězi, který oddával když nesměl, a kterak  byl za to popraven, neb tohle se píše každý rok a každý to zná nazpaměť.

A hlavně to o tom dnes, 14.2.2012 vůbec není.

Dnes je to o lásce.

O tom jediném citu, který je ve své ryzí formě tak silný, že umí měnit lidi k nepoznání.

O motýlcích, kteří člověku létají tělem a šimrají v břiše, když srdce má výkon hodný kompresoru, a když nám zčervenají tváře ve chvíli, když se on, nebo ona usměje, když nás chytne za ruku, pohladí, prvně obejme, políbí…

Ten těžko uchopitelný okamžik, když si člověk říká „už vím, jak vypadá štěstí“ .

A je mu úplně jedno, že zítra propadne u zkoušky, že se země srazí s jinou zemí, že právě ztratil práci …je teď a tady. A není silnější pocit.

Ani strach lásku neporazí.

Každý, kdo kdy miloval, každý kdo zažil tu euforii po noci s NÍM nebo s NÍ, a pak jde po ulici a má blízko k tomu, aby objímal kolemjdoucí a vysvětloval jim, že svět nádherné místo k životu, a že Bůh je ve své moudrosti tak velkorysý, že nás obdařil schopností milovat, mi dosvědčí, že nic na světě není tak hezké jako smět říct „miluji tě“ a nic nenasytí duši víc, nežli to slyšet.

A tak si myslím, že je úplně jedno, jestli svátek lásky známe deset, nebo sto let.

Je přeci nádherné, když mají lidé v dnešní době ještě vůbec potřebu něco tak hluboce lidského slavit.

Je málo lásky obecně.

Takže, pokud existuje den, který ji má přímo v názvu, važme si ho. Nemysleme chvíli na to, kolik to kterému prodejci přinese peněz.

Protože fakt, že je můžeme dnes za tento cit utratit, znamená, že patříme k těm šťastnějším.

A věřte mi, že ano.

Protože zeptejte se člověka, který právě ztratil někoho, koho miloval, kterého láska opustila, po čem nejvíc touží.

Jestli máte koho obejmout, komu cokoli darovat, nebo mu jen říct něco pěkného udělejte to. A třeba dnes, když je ta příležitost, protože zítra už to nemusí být pravda.

Láska není samozřejmá.

Je křehká. A je to dar.

Jediný, který je větší, když se rozdělí.

Michaela

[sexy_author_bio]