Už dávno mi tady leží rozpracovaný článek, který měl být vlastně takovým postesknutím, až apelem na odpovědné lidi. Je to totiž jejich pravomoc, která může a také mění podobu neopakovatelného Hrabalovského koutu naší země. O tom, jak je Kersko unikátní a krásné, jsem už toho napsala hodně. Ve světle posledních událostí, se můj původní článek ale stává poněkud silnějším a naléhavějším…

Maličké domečky, nebo zástavba daleko od cesty, ohleduplně skrytá za hustými stromy, nebo rovnou tak ponořena v lese.

Hospůdka Hájenka, která skutečně pamatuje pana Hrabala a změnila se jen tak, aby neutrpěla její literární podoba, její odkaz, její tvář a s tím i tvář celého Kerska.

Pramínek minerální vody, která od svého pramene putuje pod zemí neuvěřitelných 80 let.

Ano, kerský pramen, o kterém jsem u ž také psala, je nesmírně zajímavý a pro vodu si sem jezdí a chodí lidé ze širokého okolí.

Kdybyste po svém narození pustili na začátku tohoto pramene po této vodě lodičku, vaše pomyslná lodička by zde, na tomto místě opravdu vytekla úzkým otvůrkem až by vám bylo osmdesát.

Voda je železitá a obsahuje vedle zajímavých a zdraví prospěšných minerálů také stopové, leč nezanedbatelné množství lithia, což je vlastně záležitost, jejíž syntetická forma je součástí antidepresiv.

Kousek od pramene pak projdete kolem chatiček až k domečku pana Hrabala.

Tedy, měli byste dojít kolem chatiček.

To, o čem měl být a také stále je článek, který jsem připravovala, je právě zájem o toto místo ze stran, které podle mého nejenže pana Hrabala ani neznají, ale mají minimální vztah k této lokalitě, která je mimochodem z velké části chráněnou krajinnou oblastí.

Jsou tu květiny, které se jinde nevyskytují, je tu přenádherná příroda, kterou stále ještě obývá 25 hlavé stádo volně žijících muflonů, lišky, jezevci…

Lidé, kteří tu žijí, nebo sem celé roky a po generace jezdí, to tu mají rádi a málokde jsem viděla od starousedlíků tolik ohledů vůči přírodě a místnímu geniu loci, nežli tady.

O to více je mi smutno, když vidím opuštěné a s odpuštěním debilní, nevkusné, dědomrázové skulptury ruských zbohatlíků, jejichž původním úmyslem bylo, se tu usadit.

NAŠTĚSTÍ TAK NEUČINILI!!!

Jejich „dači“ tak pomalu pohlcuje les, který je milosrdný a tak díky Bohu nejsou už ani pomalu vidět.

Jsou opuštěné a chátrají a dobře jim tak.

Druhou vlnu zájmu zažívá Kersko vlastně teď a to je další průšvih a kámen vržený na hlavu českého literárního klasika.

Zahrádkáři Kersku, říká se ve Slavnostech sněženek.

Nevím do jaké míry ctí podobu a ráz místa například pan politik Tluchoř, který není Rusem, ale Čechem, (tím hůř) když je schopen do této malebné a takříkajíc čisté lokality posadit mezi toto:

tohle:

Když se tu večer jdete projít, vidíte jen maličká světélka, která nesměle vykukují zpoza stromů, jako bludičky.

Uvidíte překrásný západ slunce, který barví místní borovice dokonale do zlata a je to krásné.

Uvidíte světýlko z Hájenky a také z druhé hospůdky, která uctivě daleko od pramene svým osvětlením taktéž vypadá jen jako maličká lampička.

Uslyšíte žbluňkání vody z pramene.

(Věřili byste, že lidé se tady zdraví? Že si dávají u pramene přednost, když jeden má jen čutorku a druhý přijel s mnoha lahvemi, protože z této vody tu lidé vaří, pijí ji a nedají na ni dopustit? Že si u pramene povídají docela cizí lidé, a že to tak nějak s ohledem na tohle místo nikomu ani nepřijde divné?)

Jste jako v jiném světě.

Jakoby se s vámi zastavil čas v nějakém milém a ryze lidském bodě.

Proto je tu lidem dobře.

Pokud půjdete od pramene dál, vaše bludičky se náhle rozplynou. Oslní vás záře a zaskočí masa betonu.

Neprodyšná zeď přímo u cesty vás přinutí se zastavit a jen nevěřícně kroutit hlavou.

Nevím, jak moc by tu kroutil hlavou pan Hrabal, ale možná tak, že by mu až upadla. Zlobím se na pana Tluchoře a nejsem rozhodně sama. Zlobím se, že nemá vkus a úctu. Že má dojem, že si za své peníze může dovolit cokoli a kdekoli.

I tady.

Zlobím se, že se ve svém uvažování neliší od oněch Rusáků, jen zvolil jiný, leč stejně bezohledný styl, který nebere ohled na nic.

A když jsem u těch hlav a jejich kroucení, není to tak dávno, co tady během noci nějak odpadla hlavička dřevěné sošce svatého Josefa u pramene.

Nějak se mu ta hlavička ukroutila motorovou pilou.

Souvislost s výstavbou a plánovaným, wellnes centrem v této lokalitě, které podle slov místních mělo nahradit malebné a nenápadné tenisové hřiště, jež opět pomalu není vidět, jak je pěkně zakomponované do lesa a do krajiny, je jasná.

Forma nesouhlasu byla drsná a adresná.

Od té doby vyrostla na okraji Kerska ještě jedna, další poněkud znepokojivá věc.

Obrovský poutač s tímto textem a nákresem:

Mockrát jsme kolem šli a říkali jsme si, jak je možné, že tohle někdo tady povolí, že by se Hrabal zbláznil, že to je neuctivé, a že místní a starousedlíci, kteří si místo tak považují a sami přemýšlí kam postavit psí boudu, aby nic narušili, to snad ani nemohou dopustit.

Jak se dalo očekávat, nechtějí to dopustit.

Jinak si totiž nedokáži vysvětlit událost, která mě stála popálenou ruku a šok.

Je to ta událost, kterou jsem zmínila v pátečním Popelení 3.10.2014.

V zásadě banální věc, která ale může pro někoho znamenat otevření starých a pořízení nových ran jak na těle, tak i na duši.

Je 3.10 – 2:10 ráno.

Ještě jsem nespala, protože jsem vám dopsala ranní kávu, která byla věnovaná hektickému týdnu. Chtěla jsem vstát od počítače a jít si lehnout, když jsem uslyšela ránu.

Pomyslela jsem si, že i na pytláka je to poněkud pozdě.

Otevřela jsem okno v podkroví a spatřila jsem plameny.

V domnění, že u souseda ob dům hoří, jsem s telefonem v ruce, v pyžamu vyběhla z domu a jen letmo se pokusila probudit Toma s tím, že vedle asi hoří, že tam něco bouchlo.

Ihned, jak jsem opustila branku, mi bylo jasné, že dům to není.

U silnice stálo auto, které hořelo.

Ještě ne dost na to, aby bylo pro posádku pozdě.

Bosa jsem se řítila k autu s jedinou myšlenkou – pomoci ven řidiči, případně dalším lidem. Byla jsem přesvědčená, že jde o nehodu a rána, kterou jsem slyšela, že byl náraz.

Cestou jsem vytočila číslo policie a událost hlásila.

Opodál, kde stálo hořící auto, jsem si všimla náklaďáku, jehož řidiče jsem zaregistrovala venku.

Myslela jsem, že nabourali spolu.

Volala jsem na toho muže, aby mi šel pomoci. Nikdo jiný u nehody v tu chvíli nebyl.

On mi odpověděl, že „ k tomu nejde, že není cvok“.

Já ale jsem cvok.

Asi ano, protože před více, než deseti lety jeden člověk, který zavinil moji bouračku a jehož auto také chytlo, díky tomu, že jsem asi blázen, ve svém autě neuhořel.

Tohle se mi vybavilo a nemohla jsem ani v té chvíli přemýšlet jinak, protože člověk jedná s ohledem na to, že už to vlastně zná.

Klika tohoto auta, jehož značku si ani nevybavuji, byla ale tak strašně horká, že jsem nebyla schopna vůz otevřít.

Bylo to strašné.

Volala jsem ihned Tomášovi, aby přinesl hasící přístroj.

Běžela jsem zpět, Tomovi naproti.

Když jsme znovu přiběhli, (je to od nás méně než 50 metrů) bylo ale auto už tak v plamenech, že maličký hasičáček byl tady zcela zbytečný.

Tomáš mě už k hořícímu vozu nepustil, a já dostala obrovský šok, který jsem nebyla schopna nijak korigovat.

Byla jsem to já, kdo nedokázal někomu pomoci, kvůli komu někdo uhoří, protože se k němu nedostanu!

Budu jen příhlížet tomu, jak někdo umírá bez pomoci.

Málokdo si umí představit tu strašnou hrůzu a bezmoc.

Přijela policie.

Policista mi nechtěl nic říct a opodál již stáli lidé.

Auto bylo téměř shořelé.

Přijeli hasiči.

Auto, ze kterého byl vrak dočista shořelý, uhasili a já se zhroutila.

Někdo tam uhořel, protože jsem neměla dost síly, protože jsem si nevzala rukavice, protože jsem to nedokázala.

Stála jsem u silnice a nevěděla jsem, co mám dělat.

Všechny pocity a emoce z v minulosti prožité nehody byly zpět. Nikomu bych nepřála zažít si to znova.

Ten pohled na hořící auto a teď navíc s přesvědčením, že v něm někdo zemřel, jen kousíček od lidí, kteří se k němu nedostali.

Že je třeba viděl, že nebyl v bezvědomí… člověk má prostě mozek a ten pracuje v souvislosti s vlastní pamětí a zkušeností.

Tehdy jsem toho muže dostala ven.

Teprve po třetí hodně ráno, ke mně přišel hasič, moc milý člověk a velice vlídně mi sdělil, že ve voze nikdo nebyl.

Že to auto bylo prázdné!!

Až postupně si dávám věci do souvislostí.

Uvědomuji si, že auto vlastně nevypadalo ani nabouraně, že tam jen tak stálo.

A hlavně, že stálo přesně pod oním poutačem.

Dávám zapravdu Tomovi a těm, kdo přišli s myšlenkou, že auto někdo záměrně zapálil na protest proti výstavbě, která je i podle mého soudu a soudu každého rozumného člověka více, než problematická.

Tato informace však není podložena.

Tu si dávám do souvislosti s „odpadnutou“ hlavou svatého Josefa jen já a hrstka místních.

Nikdo to nepotvrdil.

Také to ale může být konkurenční boj mezi realitními kancelářemi, lobbisty a kdo ví kým ještě, kdo má evidentně velký zájem v této lokalitě, která je blízko hlavnímu městu a doposud zůstala téměř nedotčena, vydělat nemalé peníze.

Za jakou cenu?

Když pominu fakt, že v okolí může bydlet člověk, který se bude vrhat jako blázen do nebezpečí, aby pomohl neexistující posádce, protože je prostě takový, pak tady možná začíná něco, co tu rozhodně být nemá.

Co nemá být nikde.

Forma nátlaku, která hraničí s chováním teroristů a mafiánů!!

Pomoc, pane Hrabale!!

Komu Kersko, když ne zahrádkářům?!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]