Ahoj, jsem tady, abych vám pomohl k jedné velice zajímavé dovednosti, o které jsem si něco málo během života zjistil. Neudělám vám to snadné, ale budu se muset moc snažit, jinak byste mě odhalili dřív, než bych chtěl. Tedy narodil jsem se. A bylo to v den, který bych přirovnal k vašemu Národnímu muzeu.

Bylo to v roce, kdy měl Fridrich III. veselku.

Když jsem se mamince narodil, nebyla tou dobou vdaná, což nebylo tak jedno, jako je to dnes.

Můj otec byl jakýsi úředník a mamka nebyla vůbec, ani maličko urozená.

Zato byla moc krásná. A tak si jí vzal jiný pán, i když měla nemanželské dítě, takže tedy mě, a dokonce měla i štěstí na výběr, protože tenhle chlapík mě i adoptoval a moc si přál, abych měl i patřičné vzdělání.

Dítě jsem byl vpravdě podivné, ale silné a velké. Hodně jsem přemýšlel, protože mě to bavilo.

Naproti tomu mě dost nudilo chodit do školy.

Fakt nechápu, proč mají učitelé v osnovách dané, že musí učivo roztahat jako med do několika let, když se to všechno dá sdělit mnohem rychleji a člověk by se tak nezdržoval mnoho roků.

Podstatně víc, než sedět v lavici a čekat, až se konečně někam posuneme, mě bavilo číst odborné knihy a poznatky z nich, jsem si moc rád chodil ověřovat v praxi.

Do přírody, prostě všude kolem sebe. Jo to bylo moc zajímavé a já měl dojem, že to je i potřebné.

Neumíte si představit, jak je podnětné se umět koukat a mlčky pozorovat.

Byl jsem zručný a rád jsem kreslil.

Tedy já rád dělal mnohem víc věcí, ale nakonec mě dali do učení k jednomu moc šikovnému pánovi, jehož kumšt mě zaujal.

Žák jsem sice byl málo disciplinovaný, zato nadaný, a tak mi hodně věcí můj učitel odpustil.

No, ano, protože jsem byl talent.

Pravda je, že můj systém byl natolik jiný, a ono se novátorství tou dobou moc nenosilo, že jsem budil v okolí spíše rozpaky.

Můj učitel ale rozpačitý nebyl. Ten věděl své…

Dlouho jsem u něho pracoval jako tovaryš.

Když mi bylo dvacet čtyři, dostal jsem se kvůli takové jedné mladické hře do střetu se zákonem a vážně to nebyla legrace, protože za tohle, na rozdíl od vaší dnešní doby, se v mé době člověk mohl dostat i před kata.

Naštěstí se s námi všemi svezl jeden velice prominentní synek, takže to dílem vyšumělo a to nás zachránilo všechny, takže i mě a to je tedy velké štěstí.

Nechci se nějak vychvalovat, ale kdyby mě tehdy za tenhle kousek popravili, asi byste toho dnes dost litovali.

Minimálně byste měli mnohem méně materiálu ke zkoumání.

To říkám proto, že vím, že mě vlastně zkoumáte a lustrujete dodnes. Těší mě to a taky mě těší, jakou jsem vám připravil zábavu tím, že jste na mě de facto krátcí.

Já zase ale nechci, abyste můj um nerozkryli vůbec, to by mi nic nepřineslo.

Vzhledem ale k tomu, že jsem svou dobu předstihl mnohonásobně, předstihl jsem zatím i tu vaši.

Alespoň co do schopnosti kombinovat absolutní banality.

Jestli mohu něco poradit … dokud budete koukat tak, jak koukáte, nikdy neuvidíte les pro samé stromy.

Ale ta anabáze kolem mého střetu s tehdejšími zákony, měla jeden efekt.

Víte, moc nemám rád, když mi někdo fyzicky ubližuje. Jsem na to citlivý.

Vůbec jsem dost citlivý.

A tak fyzický trest, i když mohu být rád, že jsem přežil, mě ponaučil a já se vůči lidem stal poněkud opatrnějším.

Možná proto přišel ten nápad s mým komplikovaným odkazem.

Rozhodl jsem se, že když chci lidem něco sdělit, neudělám to přímo, ale hodně nepřímo, což mě vlastně ochrání.

Když mi bylo jedenatřicet, už mě původní kumšt nestačil.

Rozhodl jsem se, že budu studovat a pokud možno snad úplně všechno.

Nesl jsem si to vlastně od dětství, jak jsem měl pořád potřebu ověřovat si poznatky z knih na všem dění kolem sebe a v přírodě.

A tady jsem už nebyl unuděný žák, jako jsem býval.

Bylo to tím, že jsem měl možnost studovat věci, které mě fakt zajímaly a víceméně svým tempem.

A že to bylo tempo.

Vůbec mi nevadilo, že kombinuji zájem o fungování lidského těla, s fyzikálními zákony, ani že si do toho přibírám studium ostatních oborů i mimo hranice země. Jasně, že mluvím o hvězdách.

Docela mě zaujal Pythagoras.

Budete se smát, ale já studoval čísla, ale ve volných chvílích jsem v nemocnici pozoroval, jak funguje lidské tělo a klidně jsem k tomu všemu přemýšlel o bažinách.

A to všechno úspěšně. Bude to znít sebestředně, ale já byl vlastně úspěšný všude, kde jsem se u něčeho zamyslel, něčemu se věnoval.

A taky jsem hrál na loutnu. No, ano, Ferda mravenec.

Mě ale nevadil takový rozsah. Bylo to tempo, které mi bylo přirozené, a které jsem tehdá potřeboval ve škole jako malý.

Musel jsem ale taky pracovat, abych si něco vydělal.

Tak, jak vám to povídám, tak to zní, jako když jsem si vydělával balík, ale to vůbec není pravda.

Když jsem díky nějaké té prácičce kolem architektury v jednom moc pěkném městě, a také díky tomu, že mě měl velice rád jeden moc významný člověk, co se točil kolem církve, začal dostávat pravidelný plat, byla to fakt vítaná změna.

Do té doby jsem byl častěji švorc, než nějak bohatý.

Byl jsem levák.

I když to není tak přesné.

Uměl jsem psát jak pravou rukou, což mě naučili ve škole, tak i levou, což byla ta původní, ta pro mě přirozenější. Raději jsem psal levou, protože to bylo pohodlné.

A zase to není přesně.

Já si to teprve pohodlné udělal.

To by mě ale tehdy nenapadlo, jaké vrásky vám tím způsobím.

No přece, když píšete levou rukou, je mnohem přirozenější v té chvíli psát zprava doleva! To dá rozum.

Proč budu dělat takovou hloupost, abych levačkou při psaní posunoval doprava, když mohu psát normálně tahem tak, jako to dělá pravák?

Výsledkem pak není žádné tajné písmo, ale je obyčejná praktická věc.

Pokud se vám moje zápisky, ve kterých se babráte už mnoho, a mnoho let špatně čtou, dejte si je prostě proti zrcadlu.

Vím, na co teď ještě čekáte.

Na manželku.

Ne, neměl jsem manželku. Tím bych to asi kulantně uzavřel, protože se mi právě vybavilo, jak to dopadlo, když jsem opatrný nebyl.

Málem mě to stálo život. Nakonec mě tedy jen seřezali, ale já si to moc dobře pamatuji.

Kdybych vám teď řekl, co všechno se mi honilo v hlavě po celý můj život, a jak moc úspěšně, (dozvíte se to s vyhlášením vítěze) tak by vám došlo, že není divu, že mě ranila mrtvice poměrně brzy.

Ochrnul jsem na pravou ruku. Pracoval jsem ale dál.

Zemřel jsem o několik let později v přítomnosti krále, který ve chvíli mé smrti držel mou hlavu v náručí.

Bylo to v den, kdy se u vás narodil Hurvínek a v rok, kdy zemřela Lucrezia Borgia, o které bude brzy článek, protože by nebylo špatné tuto dámu trochu očistit.

Správné odpovědi zasílejte do,

…. a teď zase pravačkou soutez@popelky.cz.

Vítěz, který bude vylosován, vyhrává cenu, kterou jsme slíbili ZDE:

Kreslení pravou mozkovou hemisférou, aneb neuvěřitelné schopnosti našeho mozku

Já

a

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]