Views: 293
Jsem teď ráda, že ke slíbenému rozhovoru s panem Ivanem Jonákem, který jsem vám slíbila uskutečnit bezprostředně, co odloží vězeňské šaty, nakonec v den jeho propuštění nedošlo. Zkraje mě to mrzelo a pan Jonák, také zmínil, že nás vyhlížel, ale myslím, že v ten den, bychom nad rozhovorem nebyli schopni strávit tři hodiny. A byla by to škoda. Vrátka u domku nám přišla otevřít jeho dcera Veronika. Pan Jonák velmi špatně chodí…
Dlužno říci, že první dojem, který se člověku naskytl, vlastně vůbec nepůsobil tak, že právě přicházíme do bytu člověka, který strávil za mřížemi dvacet dlouhých let, odsouzen za nejtěžší zločin.
Na schodech jsme se pozdravili s jeho maminkou, která žije o patro níž, a vydrápali jsme se do nejvyššího patra.
Pan Jonák působil vesele a srdečně.
Vyprávěl dlouhé tři hodiny, proto je tento rozhovor jen první částí.
Bylo velice zajímavé naslouchat, protože na jedné straně se člověk skutečně dobře baví, a na té druhé mu běhá mráz po zádech.
Dřív, než se začtete do vyprávění Ivana Jonáka, musím představit vedle Veroniky, která u rozhovoru celou dobu byla a často otce doplňovala, ještě jednoho člověka. A představím ho ráda.
Byl tam s námi ještě dlouholetý kamarád pana Jonáka, pan Tomáš. (mimo Tomáše, který pro vás pořídil snímky)
Asi nepřeháním a myslím, že se mnou pan Jonák bude souhlasit, když řeknu, že pan Tomáš funguje v současné dobře jako kombinace, manažera, dobrého přítele, IT servismana a také strážného anděla.
Tomášovy doplňující vsuvky jsem pro orientaci vybarvila fialově.
Hned první historka stojí zato a já se rozhodla, že vůbec začnu tím veselejším, pak přejdeme volně k tomu méně veselému a nakonec zase skončíme vesele.
I když – ledva jsme dosedli, začalo šíleně pršet a do sedačky mě zavrtala rána jako z děla. Muselo uhodit do domu přímo naproti, protože jsem málem přišla o bubínek a o nervy. (pokládejte pečlivě připravené otázky, když máte fobii z bouřky).
Naštěstí tam uhodilo jen jednou.
Ivane, zkouším si představit, jaké by to pro mě bylo, kdybych byla pomalu dvacet let izolovaná od společnosti, kdyby někde běžel kupředu život, společnost a třeba technika se posunuly o dvacet a já najednou s takovým deficitem měla začít fungovat. Neumím si to představit, ale jistě to musí být pro vás hodně náročné.
Náročné? Koukám jako blázen. Tady mám dva telefony, ale ten jeden má tu vadu, že se ho nemohu dotýkat, i když je dotekový, protože jakmile to udělám, on udělá něco jiného. A kdyby jednou. Udělá to mnohokrát. Čím víc se ho pak dotýkám, tím víc se oddaluji od toho, co jsem po něm chtěl. Neuvěřitelný.
Nic si z toho nedělejte, to jsou ty dotekové telefony. Já neseděla osmnáct let a taky mám s tou věcí problém. Hovory si vypínám uchem, nevím, jak to držet, prostě to nechci. Mám tlačítkový.
No jo, ale já dostal včera tady od Tomáše taky tohle. Tablet je to. Bezva věc, například se mohu dívat na Facebook, který ještě úplně nechápu, ale už zvládnu komunikaci s přáteli. Hrozně mě mimochodem překvapilo, že během dvou hodin, co tady Tomáš založil na tom FB ten profil, jsem tam měl, nekecám 17 000 přátel!! (pozn.žádostí o přátelství). To je neuvěřitelný a mě to dojalo.
Ale ono to umí i víc věcí.
Myslel jsem včera v noci, že jednu z těch zajímavých funkcí vyzkouším. To víte, pochopte, osmnáct let není týden a našel jsem si velice zajímavé stránky, jejich řekněme základní obsah mi byl celé ty roky odepřen.
Měl jsem ohromnou radost, ale vzápětí jsem o ni přišel.
Ta věc přestala ty hezké slečny a mnoho témat ukazovat. A tak jsem do toho pořád ťukal a ťukal a ono pořád nic a nic a já byl naštvanej, že to nefunguje, nebo že vypadl signál…
No, a mě budila kolem jedné manželka, že bych se měl jít podívat na počítač. Tak jsem to celkem neochotně udělal a málem jsem omdlel, doplňuje Ivana Tomáš, který v průběhu rozhovoru Ivana doplnil ještě mnohokrát.
Neuvěříte, co jsem viděl.
Ivan všechny ty stránky, prostě všechno, co tam bylo, co se tam nabízelo všechny roztodivné nabídky, nasdílel se všemi těmi 17 ti tisíci lidmi!!!
Takže: Ivan Jonák doporučuje: Sex v pěti, sex v deseti, sex s koněm, sex ve výtahu, ve vaně, na štaflích, s jedním vibrátorem, pěti vibrátory…pod vodou… a to ne jednou! Jak do toho bušil, tak to tam sázel tak, že se to načasovalo a vkládalo a vkládalo… i stránky, které Ivan ani neotevřel. Reakce byly okamžité a můj šok převelký.
Napřed jsem mu zavolal ať už proboha přestane klikat a pak jsem to do tří do rána mazal.
Tak to je bomba!! A jakého koně jste si, Ivane vybral? Světlohříváka, nebo bruneta?
Já ani nevím
Ještě prostě musím hodně pochopit. Jsem ale velmi rád a nesmírně si cením toho, že se mi lidé snaží pomoct, že je jich tolik, možná to zní naivně, ale já jsem z toho dojatý.
To chápu a myslím, že to je důležité a že podporu budete v příštích dnech a měsících potřebovat. A takových historek, těch ještě přijde…
No, to je pravda. Tady mi jedna přítelkyně přivezla auto a já byl tak šťastný, že jsem se jel projet. Obratem jsem se ztratil na Smíchově. No a pak jsem chtěl natankovat, abych jí auto vrátil v pohodě, jenže jsem přijel k pumpě a byl jsem v háji. Ty benzíny, co znám tam nebyly, zato tam bylo asi šest hadic a já nevěděl, co teď.
Oslovil jsem proto nějakého muže vedle, kterého jsem se zeptal co je to vlastně za auto, a co se tam tankuje. On se na mě díval, jako bych byl mimozemšťan. Normálně vyvalil oči a nic neřekl. Pak se ale probral, a povídá, jestli nejsem náhodou Jonák. Řekl jsem, že náhodou ano a ono mu to všechno asi došlo.
Byl velmi vstřícný, pomohl mi, natankoval a ještě se mnou povídal…bylo to milé.
To pobaví a potěší zároveň. Je fajn, že nejste sám, chápu ty drobnosti, které pro vás jsou teď důležité, ale to všechno v podstatě vrací předně vaši minulost…
Ano, a minulost na mě kouká pořád a je vlastně všude. Ty telefony pořád zvoní, stále mě někdo někam zve, volají média a já zatím nejsem schopen něco organizovat. Vlastně sebou tak přehazuju, z jednoho místa na druhé, z jedné společnosti do druhé…večírky, kde ani nevím, jak se mám kolikrát chovat, kde zjišťuji, že nemám kolikrát padnoucí oblek, nejsem na to připravený. Na jedné straně to potěší a hodně moc, ale na té druhé jsem v rozpacích. Jsem bez prostředků, nemohu se revanšovat tak, jak jsem býval zvyklý.
Vím. Tu dobu i vaše působení si pamatuji, je to asi velký skok.
Je velký. Kdybych vám měl vyprávět, co všechno jsem prožil, jak jsem žil, kde jsem se vyskytoval, s jakými lidmi jsem se setkával, jací lidé se chtěli stýkat se mnou, kdo všechno se kolem mě točil, a jak jsem se měl, byli bychom tady hodně dlouho…
Vzpomínám si na Discoland a vzpomínám si i na vás. Byla to doba, ve které jste byl králem, bossem, byl jste bohatý muž s pomalu neomezenou mocí, kontakty, ekonomicky předimenzovaný…nepřipadá vám, že to je ale i důvod, že někdo moc potřeboval, abyste zmizel?
Ano jistě, to vím. Sice mě nenapadlo, že by to mohlo dojít až tak daleko, ale už tehdy jsem věděl o lidech, kterým překážím, kteří mají strach z toho, co mohu, kam dosáhnu a podobně. Posílali mi pomalu týdně do Discolandu šťáru, aby vyhnali hosty a podobně. To jsem věděl. Také jsem ale věděl o těch šťárách dopředu, protože to je o těch lidech, které jsem znal. Takže mi zavolali dopředu, že tam někdo jede…je to začarovaný kruh.
Ve finále jste si vlastně kolem sebe možná vytvořil dvojí společnost. Tu, která vám podléhala a tu, která vás nenáviděla. Je dost možné, že se prolínaly…(?)
Ano, na seznamu těch, kdo mají být odstraněni, jsem byl za chvíli jak já, tak i moje žena. U mě se jim to nepovedlo, přestože to zkusili několikrát.
Vy víte, přesně, kdo to byl?
Vím to, protože zase existovali lidé, kteří mi to řekli. I tohle se ke mně dostalo. A také jsem to policii řekl. Dokonce jí to řekli i někteří ti, kdo do toho byli zapleteni. Vždyť to pak vedlo k tomu, že jsem byl opakovaně zproštěn viny…ale byl jsem tak nepohodlný, že jsem byl nakonec odsouzen na základě stejných výpovědí, na základě kterých jsem před tím shledán vinným nebyl.
To je neuvěřitelně zamotané.
To je tak zamotané, že to nechápe nikdo, ale jsou lidé a sedí hodně vysoko i dnes, kteří to moc dobře vědí.
Ivanovi dokonce včera přišla SMS od člověka, který zastává vysokou funkci v sektoru bezpečnostních složek, který mu doslova napsal, že ho mrzí, co se stalo, že ví, jak to bylo, ale že má určité závazky z titulu své funkce, takže mu jen takto soukromě má potřebu vyjádřit podporu.
To mě skutečně potěšilo a překvapilo zároveň. Ale oni to věděli i mnozí z vedení věznice a bohužel také bachaři.
Proč bohužel?
Hned, jak jsem nastoupil, řekli mi, my ti ukážeme diskoland a zavřeli mě do díry.
Co to je díra?
Je to izolace, taková speciální cela, kde není okno a postel je sklopena a uzamčena ke zdi. Nemůžete si lehnout, nemůžete si číst, nemůžete spát, psát nic.
A jak dlouho jste v té díře byl?
Dvacet dnů. Ale pak vás musí pustit, na několik hodin, abyste se vyspala, protože na to je norma. A pak? Dalších dvacet.
To by mě ranila mrtvice.
Jsem po mrtvici.
Co jste tam vlastně, když jste nebyl v díře, dělal?
Psal jsem. Je prima dostávat dopisy, je prima je psát. Zabere to čas. Také jsem snil. To je bezvadné, protože lidský mozek vytvoří v takových podmínkách a odkázán jen sám na sebe, neuvěřitelně krásné věci, ze kterých pak jeden žije. Také jsem maloval a vzpomínal.
Na svoje ženy? Vím, že jich bylo hodně…
To také, to hodně a intenzivně.
Na Jahůdku? Na tu si pamatuji, i když jsem ji neviděla. (jmenoval se po ní koktejl v Discolandu). Je to paní, se kterou máte syna, pokud vím.
Ano, Jahůdku bych si i vzal. Moc rád bych ji viděl, snad se to povede. A taky na „plamínka“. Já jí tak říkal, protože měla vlasy, které na sluníčku zářily jako oheň. Byla velice krásná, vypadala jako Katrin Hepburn. Tu jsem si taky namaloval.
Takhle:
A tohle je zase Jahůdka …
Ivan nám ukázal celý štos fotografií, které jsou unikátní tím, že vůbec existují.
Viděli jsme významné politiky, umělce a šarže té doby. Mnoho fotek má s věnováním Ivanovi, příteli Ivanovi, Ivanu Jonákovi na památku a podobně.
Jména na nich nejsou neznámá ani dnes.
Člověk si nejen udělá obrázek, kým byl Ivan Jonák, kdo všechno se s ním usilovně chtěl alespoň vyfotit, udělat z něho kamaráda, být zahlédnut v jeho blízkosti, požívat jeho náklonnosti…. ale také o tom, jak je snadné se pak stát paradoxně tím, kdo je potencionálně „mrtvý muž“.
Ivane, když to tak poslouchám, cítíte potřebu se s někým vyrovnat? Dojít satisfakce? Jaké máte plány teď?
Ano, chci se vyrovnat. Především bych rád vynahradil svým dcerám těch osmnáct let. Chci jim oplatit věrnost, podporu, a že za mnou zůstaly stát. Že mě neopustily. To je prioritní satisfakce, po které toužím.
To je super. Jak Verča, tak Sylva jsou báječné. Díky Sylvě jsme se mohli vlastně znovu spojit. Škoda, že tu zrovna není, abych jí poděkovala. Ale já měla spíše na mysli, nějaké plány bezprostředně teď, po té společenské rovině.
Hlavní, co teď musíme s Ivanem řešit, je starost o jeho zdraví. Otékají mu nohy, není v pořádku, potřebuje spoustu vyšetření, odběry a hodně dalších odborných kontrol. S tím souvisí vyřízení zdravotního pojištění, úřady, úřad práce, nějaký příjem, důchod, řidičský průkaz a také pohledávky, které tu stále jsou. Něco Ivan umořil vlastně už ve výkonu trestu, ale je hodně věcí, kde se jednání teprve budou muset obnovit, kde se musí začít řešit. To jsou vlastně největší plány do příštích dnů.
Chcete se třeba v budoucnu oženit? Žít rodinný život? Je někdo, kdo by mohl být po vašem boku teď?
Víte, mám kolem sebe ženy, které mám rád, kterým důvěřuji, a které mají rády mě. Velice si toho vážím a potřebuji je. Ale já musím napřed dát do pořádku, dát řád a rovinu vlastnímu životu. A to chci udělat dřív, než ho spojím se životem někoho druhého. Aby to bylo férové.
Ivan Jonák nám nechal nafotit i spoustu dalších zajímavých věcí. Viděli jsme knihy s věnováním od umělců, které znáte moc dobře. Viděli jsme ale hodně jiných materiálů, které nám Ivan Jonák dovolil nafotit a ukázat čtenářům.
Ještě hodně vyprávěl.
O své ženě, jejich vztahu i pozadí událostí kolem jeho uvěznění.
Pan Jonák má teď dvojí energii.
V jedné osobě je to muž, jehož minulost je možná velkou, černou tečkou na společnosti devadesátých let. Na stavu justice, politické scény, vymahatelnosti práva a je ukázkovým příkladem, v jakém extrému se tehdy česká společnost nacházela. A je to z jeho vyprávění patrné.
Na straně druhé stojí současný Ivan Jonák, který jakkoli by mohl, nepůsobí dojmem zatrpklého, ublíženého muže, jehož připravila společnost o dvacet života.
Je to fatalista, který se smířil s tím, že jeho osudem bylo všechno, co se stalo. Že to tak mělo být.
Člověk, který se doslova těší ze života. Z každé minuty. Ani minutu dopředu není schopen plánovat. Zatím.
Vzhledem k tomu, jakým úsměvným způsobem probíhaly naše telefonáty, než jsme jeli na tento rozhovor, šli jsme do kancelářských potřeb a koupili a přivezli jsme mu diář.
Jako takový první krok.
A první krok udělal také tento rozhovor.
Nechceme ukrajovat z Ivanova vyprávění.
Takže: TO BE CONTINUED
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Fotografie: Tomáš Žebrák
Materiály: Soukromý archív Ivana Jonáka
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.