Reaguji tímhle článkem vlastně nejen na některé z vás, a také osoby z redakce, ale také na mnoho jiných, od kterých jsem vlastně už mnoho na toto téma slyšela. Zamyslela jsem se, protože to možná skutečně je předmět k rozhovoru mezi námi všemi…

Došlo mi totiž, že zdaleka ne každý je nastavený stejně, a že jsou mezi lidmi obrovské rozdíly co do jakéhosi pozemšťanství či lidství obecně. (všimněte si prosím, že jsem vymyslela zcela spontánně dvě nové varianty známých slov  )

Berte článek jako čistou teorii, žádné dogma, jen předmět k zamyšlení.

Každý člověk myslím, když se podívá do sebe, má pocitově jakousi „paměť“.

Vysvětlím.

Když připustíme, alternativu, že vědomí, tedy já – VY,  je oddělitelné od fyzického těla, a je jaksi stálé…

Máte pocit, že sem patříte?

Myslím tím sem, na ZEMI.

Existuje strašná spousta lidí, kteří vám totiž řeknou: „Chtěl bych zpátky domů“.

A nemají tím na mysli město, či stát. Oni mají dojem, že jejich „doma“ není Země.

A mě to přijde zajímavé.

Když opustím rácio a nechám pracovat pouze svou pravou polovinu mozku, pak za sebe mám jasno.

Vím, že sem patřím odjakživa.

Pamatuji si tam někde vzadu v hlavě, nebo v srdci strašně moc věcí, které postihly tuhle planetu a pokaždé jsem u toho byla jako člověk.

Vzestupy, slávu i pády celých civilizací.

Umírání, utrpení, bolest, štěstí, mnoho lásky i nenávisti, katastrofy, ale pokaždé jsem tady a pokaždé jako lidská bytost.

Víc člověkem být ani nemohu.

Myslím, že jsem měla možnost poznat na vlastní kůži narození i umírání hned v několika formách.  Tady na zemi.

Cítím se tak strašně svázaná s touhle planetou, tak obrovsky odpovědná vůči ní, že doslova fyzicky trpím, když vidím, jak se jí daří.

Mám potřebu (bohužel ne prostředky a možnost) se o ní postarat, bojovat – není den, kdy bych se jí neomlouvala za druhé.

Když budu upřímná, ani mě příliš nezajímá, nebo nemám potřebu zkoumat vesmír a jiné planety.

Mnohem víc mě fascinuje život pod vodou, pod zemí, na zemi. Myslím, že tady je co objevovat, čeho si vážit a nad čím žasnout. Mám ráda lidi.

Prostě jde o pocit, že tohle je moje.

Ne, tak každý.

Naproti tomu jsem se setkala s lidmi, a není jich málo, kteří vám se stejnou jistotu a silnými emocemi řeknou, že tuhle planetu mají rádi, ale nechápou, co tady dělají.

Že jsou tu omylem, že sem nepatří.

Stejným způsobem cítí, že se jí ubližuje, stejně odsuzují chování člověka k Zemi, ale pocitově, je jejich „moje“ něco úplně jiného.

Velice věrně a s přesvědčením líčí, že místo, kam se chtějí vrátit, je krásné, mnohem hezčí než Země.

Že se tam žije příjemně a vyjmenují fůru věcí, které poznali až zde, a se kterými se nejsou schopni sžít.

Většinou se tento druh lidí naopak hodně zajímá o vesmír, o věci mimo zemi, fascinuje je létání a vzdálené světy. Jejich zájem se točí po tom, co je někde jinde. Tam, daleko. Prohlíží si hvězdy, znají jejich jména, vyjmenují planety Sluneční soustavy i mimo ni.

Pro mě je tahle planeta to jediné místo, které si svou podvědomou pamětí pamatuji.

Vnímám ji nejen jako domov, ale také jako cosi živého, za co jsem plně odpovědná.

Oni naopak vzpomínají na zcela něco jiného, zcela odjinud.

Tahle planeta je pro ně tisíckrát těžší, smutná a komplikovaná. Touží po domově, který tady nikdy nemohou nalézt.

Zajímavé.

A existuje ještě třetí, pro mě třeba nejméně pochopitelný druh lidí.

A to jsou ti, kteří vám s naprostou vážností a klidem řeknou, že podstatně hlubší, intenzivnější a bližší vztah mají ke zvířatům, nežli k lidem. Nemluvím tu ale teď o lidech, kteří prostě mají rádi zvířata a chtějí je chránit.

Mluvím o těch, kteří by upřednostnili život zvířete, nebo je pro ně důležitější, nežli život lidský.

Znám jich dost.

Většinou zasvětí celý život zvířatům a péči o ně.

Jsou to lidé, kteří jsou schopní žít o samotě jen ve společnosti zvířat. Lidé, kteří lidskou společnost k životu prakticky vůbec nepotřebují.

A tak, protože nepochybuji, že se setkám s mnoha názory a výsledky zkoumání vaší vlastní paměti, mě napadá, že tady možná žijeme spolu, potkáváme se a předáváme si informace, jako zástupci minimálně tří různých prapůvodů existence života.

Jednoho ryze pozemského, jednoho, který velmi pravděpodobně pochází ze zcela jiných končin (nechám na vašem vyprávění) a jednoho, který jsem dost zatím dobře nepochopila, ale ráda se o to pokusím.

A další otázka, která se logicky nabízí, pokud toto připustíme, je: PROČ?

Proč si máme povídat, pomáhat si, být přáteli, učit se od sebe, líčit pocity jako zástupci jiných světů?

Budeme to potřebovat vzájemně?

Potřebují pozemšťané své přátele odjinud?

Potřebují oni pozemšťany?

Nebo je to oboustranné?

Pokud připustíme, že vývoj na Zemi teď v tuhle dobu, spěje k něčemu zásadnímu, co život na této planetě zcela změní, tak jakou úlohu v tom mají hrát ti odsud, ti odjinud, a ti, jejichž priority vůbec nejsou o člověku?

Nazahltila jsem vás?