Views: 19
Vždycky v pátek se tady v Kersku vyvážejí popelnice. Pro taťku obrovská akce. Jako správný Kozoroh, ctící pravidla, myslí na nutnost vyvezení popelnice před branku pro jistotu už od úterý a od středy to všem připomíná.
V pátek ráno, pak pořádá od osmi od rána trestné výpravy za branku zkontrolovat, zdali zde popeláři již byli.
Nikdy se mu nepovedlo pochopit, jak je možné, že nejezdí na minutu přesně, ale jsou schopni jednou přijet v osm a podruhé třeba v deset.
Jeho Saturn to nese těžko.
A nebyla to včera jen popelnice.
Na akce byl den velice bohatý, až přecpaný.
Akce tříděný odpad:
To byl zase dosud nepřekonatelný problém pro mě, protože jsem se domnívala, že zde nejsou kontejnery na plasty, tudíž že je nemožné odpad třídit, což pro moje ekologické smýšlení bylo jako rána do vazu pokaždé, když jsem do té naší smíšené nádoby vhazovala cokoli plastového.
Včera jsem opět úpěla u popelnice maje v ruce petku. I poradil mi Tomáš, ať se jdu zeptat táty, že to má tady všude očekované a pokud jsou třeba u výrobny knedlíků, která tu je a moc hezky voní, barevné kontejnery, pak o nich bude vědět.
Věděl.
Vida!
Byla bych si to mohla nechat vysvětlit, ale vytáhla jsem tátu na procházku s tím, že jsem tupá a nepochopila bych to. Šel ochotně a tvářil se jako zachránce lidstva.
No alespoň půjde jednou po dohledem od začátku, a ne že ho budeme stíhat u silnice, když jde na výlet sám.
Bylo to dál, než je knedlíkovna a pro tátu to byl docela záhul.
Cestou jsme potkali zahradu, kde byly slepice, ale jak tatka správně poznamenal, je podivné, že žijí, protože mají výběh jen na ušlapanou hlínu.
„Nechápu, co žerou. Asi šutry,“ pravil.
A tak jsme se bavili asi čtvrt hodiny tím, že jsme trhali pampelišky a házeli je slípkám za plot a ony se mohly zbláznit radostí.
S dobrým pocitem jsme se vybrali zpět.
„To sluníčko není zdravý“, povídá táta, zhruba u Obecního úřadu.
„No taky máš na sobě svetr, to ti musí být horko“
„No a motá se mi hlava“.
Bezva. Představila jsem si, jak tatku zbytek cesty ponesu, až se zamotá.
Nezamotal, je to kabrňák.
Akce dřevo:
Protože je zde na návštěvě Tomův kamarád David, napadlo nás udělat oheň a s tím souvisí cesta pro dřevo do lesa.
Válí se tam hromady soušek.
Dvoukoláček mastil po polní cestě statečně, akorát, že jsme neprojeli brankou.
Táta čekal netrpělivě za ní a od rána asi tak po patnácté připomněl Tomovi popelnici.
Poněkud podrážděně tatkovi Tom vysvětlil, že tam ještě musí cosi přidat a že na to určo nezapomene.
Od té chvíle to připomněl už jen pětkrát a od pátého připomenutí zůstal u popelnice významně stát.
Bylo jasné, že se už nehne.
„Jdeme vytáhnout tu popelnici, táto, pojď“ vzdal to Tom a společně provedli akci nejdůležitější.
Ječmen šel s nimi.
Akce skončena. Od osmi může táta hlídkovat.
Hezky jsme o dvě hodiny později zapálili oheň a napíchli maso.
„Ječmen je nahoře?“
„Ne, tam jsem teď byla, tam není“
„A šel s námi zpět, když jsem ho bral s tou popelnicí?!!“
„Nevím, Tome, nebyla jsem u akce popelnice“.
I vystřelila moje polovička, z plastové židle jako raketa ze základny, David naskočil do auta, já odložila krkovici a nastala Akce noční bojovka.
Zatímco David objížděl Kersko v autě, Tomáš se rozeběhl ke koním a na mě zbyl les a pole.
Přiznám se, že cesta úzkým průchodem, kde z obou stran je les, a která ústí k poli nebyla z nejpříjemnějších.
Zalitovala jsem, že nemám baterku a nepříjemný pocit jsem utloukla hulákáním jména našeho psa a pískáním.
Vzbudila jsem veškerou zvířenu, hajného, místostarostu i okrajové partaje sídliště v Hradci Králové.
U pole jsem se zastavila a zírala na lány, které se vlnily hned na několika místech.
Směrem k vlnění jsem nadále hulákala a pískala.
Jedno vlnění se blížilo a funělo.
Fajn, bude-li to bachyně, zkusím si noční lezení na strom.
Funění se blížilo.
Přestala jsem hulákat.
Upřímně, moc to už nešlo a na ten strom bych asi taky nevylezla s těma dřevnatýma nohama.
„Je-č-mí-nku…?????“ to jsem už zašeptala směrem do toho hrachu, smířená s tím, že to, co vyskočí, mě buď potěší, nebo …. nebo nepotěší.
BYL TO JEČMEN!!
Mokrý, za uchem lusk, ale zdravý a živý a patřičně nabitý zážitky z nočního dobrodružného výletu po Kersku.
Zpět se mi šlo lépe, protože směrem k silnici je něco málo vidět a hlavně jsem nešla sama.
Asi tři sta metrů ode mě, kousek od popelnice jsem spatřila Toma.
„Mám ho!!“, volám nadšeně.
Tomášovo tělo se místo radostného vyskočení volně spustilo vedle popelnice, kde leželo, dokud jsem k němu nedošla.
Má toho našeho Ječmínka strašně rád.
Tak vyděšeného a plného výčitek svědomí jsem ho asi ještě neviděla.
„Já na něj zapomněl“, opakoval nešťastno-šťastně.
„No tak si z toho už nic nedělej, Tomi. Už se našel, to se přece stane….“
Přešel ho i hlad na tu krkovici, který se mu vrátil až za hodně dlouho.
Ječmena nepřešlo nic, ani toulavá, protože se během opékání odsunul k zadní brance, která vede do pole a tam zasněně zíral to tmy.
Asi vzpomínal na tu bojovku.
Teď mi leží pod nohama pod stolem u compu a Tomáš s Davidem přikládají venku poslední polínko.
Všechny čtvrteční akce lze označit za ukončené a úspěné 
Mějte krásný den, příjemný víkend a užívejte si!!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
