Views: 9
Zkraje to vlastně vůbec nevypadá ani na povídání u ranní kávy. Ale jenom zkraje. A ne pro někoho, kdo je takový šťoural jako já, a pořád se usilovně snaží hledat v lidech, jejich myšlení, cítění a konání určitou hloubku. Princip.
Tomův skoro stoletý taťka, který je tady v Kersku, jak asi víte v naší péči, kterou ovšem od té doby, co se úspěšně proměnil z ležáka, na sedáka a nyní na maratonce, občas nenápadně mění v jeho péči o nás, zcela banálně nedoslýchá.
Vznikají tím komické situace, když mu něco říkám, pak to zopakuji, pak znova a přidám na hlase a ve finále mě taťka odpoví s dovětkem, ať neřvu.
Naše společné vycházky ke kontejneru s tříděným odpadem a jinam, pak logicky registruje celý středočeský kraj.
Mě to je jedno a jemu to je také jedno.
Mám ráda jeho vyprávění o tom, jak to tady bylo dřív, kde kdo bydlel, kdo si koho potom vzal a podobně.
Líbilo se mi vyprávění o místním krejčím, který měl nejkrásnější dceru ve vesnici, a moc se mi líbilo jeho povídání o jakési paní, která chodila bosky celý rok a nezastonala.
Jak já jí rozumím.
Zajímavé je, že když mě nebo Tomovi či Johance táta něco povídá, nekřičí.
Na něho se ale křičet musí.
Když přijdu do kuchyně a on tam klohní chleba se sádlem a je ke mně zády, raději na něho napřed sáhnu, aby se nepolekal.
Protože mě neslyšel přijít.
Když jde za klukama do garáže, kde Tom s kamarádem mají pořád hromady práce, a která jednou přeroste v obrovskou dílnu zvící velikosti čínských textilek, pak svou návštěvu, kde rozdá něco dobře míněných rad (a to vážně protože má kolem manuální práce se stroji asi dvacet titulů) komentuje slovy, že oni si tam něco šeptali.
Ne, nešeptali, poměrně hlasitě komunikovali.
Bylo mi ho minule líto, protože to mohlo na něho působit i nepříjemně.
JENOMŽE!
Táta dostal v průběhu let od příbuzných a také od Tomáše dohromady několik naslouchátek.
To poslední je velice moderní, nabíjecí, maličké a dokonalé.
A teď jsem u toho, co mě dohnalo k zamyšlení.
„Nemáš už hlad?“
„Co?“
„Jestli nechceš jídlo, ohřát?“
„Mýdlo?“
„Jídlo?“
„Jo jídlo, ne, díky“…
Na zahradě.
„Kde jsou ty hrábě?“ (jal se hrabat jablka)
„V kůlně, taťko“
„V domě?“
„V kůlně!!“
„Jo aha, když já prostě houby slyším“…
„Tati, tak si vezmi to naslouchátko“…
„Co?“
V sobotu jsem po takovém jednom rozhovoru za ním šla dolů, sedla jsem si k němu a zeptala se, (třikrát) jestli nechce pustit televizi.
„Ne, díky, já tomu nerozumím často. Oni mluví moc rychle, já něco přeslechnu a pak z toho nic nemám“.
„Tati, a proč ty si nevezmeš jedno z těch naslouchátek? Vždyť by ti to tak pomohlo. Televizi bys mohl sledovat, Tomáše u práce bys slyšel, mě bys slyšel, když jdu a spoustu jiných zvuků“…
„Ale já nechci“.
„Proč?“
„Vadí mi, že moc slyším a že slyším moc sebe“.
Já už to s ním víc nerozebírala, přišlo mi to jako velmi silný, byť pro mě těžko pochopitelný argument.
Pro mě možná.
Já se totiž slyším běžně. Běžně slyším pomalu i růst trávu, přejít venku člověka, zakašlat dole tátu. Slyším, jak otevřel a zavřel dveře, jak si pustil rádio (nelze neslyšet ani u sousedů), že je v koupelně, že šel na zahradu.
Slyším jezdit auta na dálnici, slyším večer lišky…
ALE ON TOHLE VŠECHNO NESLYŠÍ.
A neslyší to řadu let.
Slyší jen, co chce slyšet.
On není rušený zvuky, které poslouchat nechce.
Hrozně moc jsem nad tím přemýšlela a nejenže se mu nedivím, že je v tom vlastně spokojený, ale já chápu i to, proč mu to naslouchátko teď vadí.
Zvykl si na své ticho.
Ničím nerušený klid, který je „narušen“ jen když se někdo hodně snaží.
Napadlo mě, že to je vlastně strašně pohodlné.
Celé roky žije vlastně v klidu.
Klidně spí, žije si mezi baráčky ve své vesnici a nemá ani páru o tom, že kolem jezdí kamiony a už vůbec nepřemýšlí na tím, že někde v dálce je dálnice, která rámusí celou noc. (v noci víc, na tom trvám).
Když si chce popovídat, my se snažíme a on mluví zcela normálně.
Slyší se tlumeně, příjemně a nic, žádné rušivé hluky kolem nevnímá. Může se klidně soustředit na rozhovor, který vede, aniž by musel přemýšlet, co to bouchlo, co kdo venku říkal, co to píská, kde co štěká…
Nevím, do jaké míry je na tom líp, nebo hůř a asi se to nedá takhle soudit.
Prostě je potřeba pochopit, že pro něho je to, co je pro nás normální a běžné, extrémem.
Pochopila jsem, že je to pro něho v jeho věku a po tom, co takhle žije roky, s naslouchátkem stejné, jako by nás někdo postavil mezi dva vlaky.
Už mu to naslouchátko vnucovat nebudu.
Však mám hlasivky v pořádku.
Má svůj odhlučněný svět a ten může být docela klidně i dost příjemný.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
