Views: 21
Znáte ten pocit, jako třeba když máte fobii z pavouků? Jak se člověku obrátí krevní oběh, a začne se chovat zcela iracionálně, což na sebe může brát nejrůznější podoby?
Někdo třeba leze po židlích, křičí, případně rovnou omdlí a podobně.
Záleží na druhu fobie a taky na její intenzitě.
Rozhodně to ale není nic příjemného a nedá, skutečně nedá se to ovlivnit vůlí, což potvrdí každý, kdo skutečnou fobii má.
Prostě, i kdyby si člověk namlouval cokoli, kdyby mu všichni říkali cokoli, kdyby si sám připadal jako debil, stejně to nejde potlačit.
Mnozí ani neví, kde tu svou fobii vzali.
Jiní to vědí, ale je jim to platné jen jako informace.
Fobii vědomí, kde jsme ji vzali, nezmenší.
Já ji mám z blesku.
Je reálná, respektive vychází ze zkušenosti a mockrát jsem o tom mluvila, proto to nebudu rozvádět.
Jednoduše jsem dostala zásah bleskem a je to dlouho.
Roky.
Bylo to hnusný, jakoby do člověka naboural náklaďák a to jsem si taky tehdy v první chvíli myslela.
Teprve doktor mi řekl, že to byl jakýsi bratříček blesku.
Od té doby, jakkoli mě to mrzelo, jakkoli jsem si připadla hloupě, když jsem pomalu brečela při každé bouřce a seděla na záchodě a neustále splachovala, abych nic neslyšela, jsem to neuměla potlačit.
Nedej bože, abych se v bouřce vyskytovala venku.
To pak jsem si prostě lehla na zem, bez ohledu na to, kde to bylo, co jsem měla na sobě, s kým jsem šla.
Snad stokrát mi bylo vysvětleno, že doma se mi nemůže nic stát, že máme hromosvody, že jsem doma v bezpečí.
Vykládejte to někomu, koho blesk povalil na zem a přimontoval k asfaltu tak, že ho při jeho 45 kilech nemohli zvednout tři lidi.
Snažila jsem se léčit se i sama, protože jak říkám, přišla jsem si jako pitomá, když jsem lezla po kolenou po bytě.
A TEĎ JSEM NA TO DO JISTÉ MÍRY PŘIŠLA!!!
Jediné, co to může přebít, i když jenom doma, venku bych se pomátla, je něco, co je silnější.
Pomohl mi Tomův foťák a touha zachytit něco tak vteřinového, jako je blesk.
Je téměř nemožné ho vyfotit z ruky.
Je to chvilička.
Zpod postele jsem často pozorovala Toma, jak se o to pokouší a záviděla.
Jednak to, že je to vůbec schopen udělat a jednak to, když se mu to náhodou povedlo.
Strašně jsem to chtěla taky dokázat.
Ale strašně jsem se bála.
Až – přesně vám to řeknu, protože si to pamatuju – 28.4.2014 večer.
Tom nebyl doma a začínala bouřka.
Začínala jsem se telelit.
Pak jsem si řekla, že to zkusím.
Foťák jsem dala na stativ, kdybych to nevydržela vrhla se střemhlav pod postel, aby se s foťákem nic nestalo.
Vypila jsem silný čaj z meduňky a třezalky.
Blesky byly, já se klepala jako drahý pes, ale fotila jsem.
Pokaždé pozdě.
Je fakt, že při tom číhání jsem na strach chvílemi pozapomínala.
A pak jsem to vymyslela.
Nastavila jsem tam samospoušť tak, aby to vyfotilo pokaždé deset fotek.
Postavila jsem foťák k otevřeným balkonovým dveřím a stiskla.
A čekala.
Vyjde to, nevyjde to…
A MÁM HO!!
Věděla jsem, že se do jednoho z deseti snímků musel tenhle blesk vejít.
Upřímně, ten blesk mě nevyděsil, dokonce jsem z něho měla obrovskou radost a těšila se, jak fotku stáhnu a jak si ho na počítači ještě vytáhnu.
Tehdy jsem si uvědomila, že se tím léčím.
Během té bouřky jsem udělala sice 125 naprosto hluchých fotek, ale zachytila jsem dva blesky.
VŠECHNY OBRÁZKY JSOU PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠOVACÍ
Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si po bouřce uvědomila, že to byla od té doby první bouřka, první blesky, které jsem vnímala úplně jinak.
Já na ně čekala!!!
Může vám to přijít jako banalita, může vám to připadat jako nic moc světoborného, ale pro mě to je světoborné.
Protože já teď vím, že až bude bouřka, postavím foťák pohledem na nebe a budu DOUFAT, že blesk bude dost veliký, dost zřetelný a že navíc bleskne ve chvíli, když se bude mačkat spoušť.
Neumíte si představit, jaký je to pocit, když ho člověk zachytí, když tam blesk je, a když se pak může podívat jakou neuvěřitelnou sílu, energii a těkavý okamžik vyfotil.
A že já vím, co to je za sílu, byť to tehdy byl jen bratříček.
Myslela jsem, že se toho nikdy nezbavím.
A vida.
Úplně to asi nepůjde, třeba ven bych nešla, ani za zlatou cihlu, ale jsem přešťastná, že nelezu po kolenou jako blbec, že z té bouřky dokonce něco mám.
TEDY DOMA!!
Mimochodem, byla jsem včera v lese.
Viděla jsem šneka, jak si tam pochoduje, a viděla jsem strom, který roste jako zvláštní brána a také jsem viděla jiný strom, na který dopadaly paprsky, a bylo to moc hezké, a když jsem se vrátila, ještě mě zaujal opuštěný kosatec, které mám moc ráda.
Díky za vynález fotoaparátu.
Teď nevím, jestli mám svůj dík směrovat ke jménu Nicéphore Niépce, nebo ještě víc dozadu k Leonardu da Vinci a tak poděkuji oběma.
Chlapci, částečně jste mi pomohli od fobie a ještě k něčemu dalšímu.
Člověk se učí víc vidět, když tu věcičku má v ruce.
Přeji pěkný den všem a báječný víkend!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
