Každé pondělí a čtvrtek mě od dvou hodin bolel žaludek, chtělo se mi na velkou a chtělo se mi zvracet. Trpěla jsem fobií nejen s polykání chloru, ale i z té instruktorky.

Kurz začínal ve čtyři.

Maminka trvala na svém, že se s tou bachyní naučím plavat.

Vypadalo to, že názor nezmění, a že se se rozhodla, že můj osud obětuje nějaké bezvýznamné dovednosti, kterou stejně v životě využiji minimálně, protože v plavkách jsem ještě v šestnácti vypadala, jako podvyživený chlapec.

Naštěstí mě instruktorka záhy uvedla do bezvědomí.

Nějak se totiž zapovídala, zatímco nám před tím přikázala přesplývat bazén.

Zatímco jiní dosplývali, já se blbě odrazila a nedosplývala.

Následkem toho jsem se několik dlouhých chvil trapně plácala, opět usilovně polykala, zoufale hrabala a ne dost nahlas hýkala.

Když si mě ten Mengele v hnusných, modrých plavkách všiml, vylovil mě a ještě mi vynadal.

Chtěla jsem jí něčím umlátit, ale byla tam jen ta korková destička a to by trvalo dlouho.

Tak jsem se raději rozbrečela a utekla.

Uchýlila jsem se k výběrčí poplatku za skříňky do kukaně a odmítala ji opustit.

Mámě jsem pak sdělila, že jsem již téměř umřela, ale příště už se to jistě povede a ona bude spokojená.

Vyhodnotila, že vzdát to bude lepší, než vysvětlovat mým budoucím sourozencům, proč mohli mít a nemají sestru…

Nevadilo mi, že neumím plavat.

Pravda, v pubertě jsem chodila v bazénu po dně a rukama dělala tempa v domnění, že nikdo nepozná, že neplavu, ale poznal.

No a co.

Bylo to lepší, než nežít. Ženicha najdu, i jako neplavec.

V osmnácti jsem se plavat naučila, protože jsem prostě musela, když mě v rámci křestu na Živohošti jinoši hodili z loďky do vody, protože si prostě mysleli, že když jim říkám s úsměvem, že neumím plavat, tak že kecám.

Doplavala jsem díky pudu sebezáchovy.

Byla jsem vyděšená. 

Oni už pak taky.

Vlastně jsem jim trochu vděčná, byť si dodnes pamatuji ten okamžik, ten mrtvý bod, když mě rozhoupali a než mě pustili. Říkala jsem si, teď umřu a s tím jsem padala. Můj smrtelný výraz zaznamenali.

„Chtěli jsme za tebou skočit, ale tys pak plavala, tak jsme si řekli, že se to třeba teď naučíš“.

Hm…. naučila.

To ale neznamená, že plavu ráda.

Ani trošku.

Nevyhledávám tyto kratochvíle, u rybníků a bazénů se pekelně nudím, u moře sbírám mušle a návrhy na zbudování bazénu mě nechávaly chladnou až do loňska, než mi dcera jeden dovezla. Vykoupala jsem se té zatracené věci jednou. Většinu času jsem pak trávila rejděním kolem s podběrákem a lovením všelijaké havěti, která se tam sebevražedně a tvrdošíjně vrhala. Když se nevyloví, odporně se nafoukne a měkne, a měkne, dokud se v tom nerozpustí… hnus.

Vedle toho jsem se bavila neustálým měřením Ph, což se ukázalo být zcela Sysifovskou činností, neb ta blbá voda stejně zezelenala.

S klidem vystačím s vanou.

Beztak jsem u rybníka za deset minut promodralá.

Ačkoli tedy plavat umím, prakticky jsem neplavec.

A nejsem jediná.

Podle statistiky celých 5% světové populace tvoří neplavci.

Takže to je bratru 350 milionů jedinců.

hmmm a co, no … pštros má zase větší oko než mozek.

A to někteří lidé taky, přestože plavou. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]