„Byl to malý šťastlivec, který s oblibou vyhledával sluneční paprsky a v nich si poskakoval“. Za svůj život jsem si na tuhle hlášku z knihy, kterou jsem četla bezpočtukrát, neb jsem ji četla i svým dcerám, vzpomněla už mnohokrát. A nejen na tuhle. „Ci videt tocit kolecka…“, je u nás v rodině už folklór…

…není to tak známá kniha, ale zase není tak neznámá, abych tady objevovala Ameriku.

Přesto zafušuji Renče do řemesla a možná i jí, pokud nezná, což by bylo u knihomola jejího formátu divné, tuhle malebnou věc doporučím.

Ačkoli se jedná o knihu, která spatřila světlo světa v roce tuším 1876, je obsahem tak nadčasová, že člověku ten pomalu sto padesáti letý odstup vůbec nepřijde.

Snad forma vyprávění, velice distingovaná, spisovná a s ohledem na příběh posazený na starý anglický venkov i klasicky vznešená, může působit v porovnání s dnešní moderní literaturou rozdílně.

Ale v tom třeba já spatřuji velkou devízu.

Člověk nejenže pozná velice rychle vlastní děti, ale rovněž má možnost se přenést do doby, kdy byli muži vychováváni jako džentlmeni, kdy dvoření se dámě obnášelo nikoli SMS, ale dopisy, ideálně v krabici s krásnou květinou, kterou dámě dovezl kočí.

V našem případě kočí Mikeš.

A protože tady máme Hýtu a hlavně Batula, v originále jménem Budge a Toddie, a jejich přenádherně popsaný dětský svět, neobejde se ani tento počin, strýčka Rudolfa, jako hlavní postavy dospělé části příběhu, bez překvapení.

John Habberton odvyprávěl zkušenost, se svými svěřenci s galantním humorem, s grácií a mimořádně zdařile popsal přesně to, co všichni známe od vlastních dětí.

A tak se kupříkladu stane že, dáma jeho srdce, obdrží v krásné krabici s průvodním dopisem od džentlmena Rudolfa starý, špinavý hadr.

Proč?

Inu proto, že malý, tříletý Batul, jako ostatně všechny děti obdařen mimořádnou obrazotvorností a originalitou, ač dítě s dobře situované rodiny, ze všech hraček nejvíce miluje utěrku s uzlem.

Je to jeho panenka, kterou pravidelně ukládá do postýlky.

Rudolfem nazvaná odporným hadrem, Batulem milovaná a všude vláčená, podle toho vypadající, jejíž postýlkou je Batulem určená inkriminovaná krabice, kterou náhodou objeví.

Krásná postýlka. Věru.

Může se někdo divit, že Batul neměl nejmenší pochopení, když se v postýlce jeho panenky objevila ta „osklivá kytka“, a ihned sjednal nápravu?

Bohužel těsně před tím, než Mikeš s krabicí odjel.

Ale nebyla by ona dáma pravou dámou 19. století, kdyby nezůstala nad věcí.

„Mnohokráte děkuji, avšak musím se zeptat, milý Rudolfe, pročpak mi posíláte hračky svých svěřenců“.

Její šarmantní přístup pochopitelně nemá vliv na množství kolapsů, které po zjištění prožil Rudolf.

A takových, překrásně popsaných situací, jako vystřižených z našich vlastních životů, jen odvyprávěných onou vznešenou řečí o dvě století zpět, je kniha napěchovaná.

Naplní vás něhou, pohladí duši a ještě vás nesmírně pobaví.

Dělala jsem to záměrně, že jsem z knihy četla svým dětem a mělo to víc důvodů.

Jednak jsem věděla, že je to bude bavit a holky Hýtu a Batula nejen milovaly, ale k mé radosti knihu i citovaly a citují dodnes, ale i pro ono mluvené slovo, které jsem chtěla, aby znaly.

Ne používaly, ne nijak vzaly za své, ale aby věděly, jak krásný, zvučný a zvláštní byl dřív jejich mateřský jazyk.

Protože to je dobré vědět.

….Oko mé zastavilo se při názvu: „Iniciálky“ – milostná to povídka, jíž jsem se druhdy vyhýbal, protože jsem slyšel mladé vnímavé dámy, jak o ní blouznily; ale teď jsem ji vzal do ruky a usedl do lenošky.

Najednou slyším, že kočí Mikeš volá:

    „Půjdete hned pryč! Počkejte, vy darebáci, dobře, že vás tatínek po těch hůrách nevidí. Hned půjdete pryč, sic to povím strýčkovi!“

    „Nevidáno, tejcek je okyvej,“ volal Batul tenounkým hláskem.

    Odložil jsem se vzdechem knihu a vyšel do zahrady, a Mikeš vida mne volal:

    „Pojďte sem, pane Burtone, jestli pak jste tohle jaktěživ viděl?“

    Pohlédnu k oknu pokoje, kde si děti hrávaly, byl to úzký a dlouhý otvor v gotickém vikýři; tam stál Batul vzpřímen na okraji.

    „Batule, jdeš mi zpátky – honem!“ vykřikl jsem a spěchal pod okno, abych ho zachytil, kdyby vypadl.

    „Já nemuzu,“ brečel Batul.

    „Mikeši, běžte nahoru a vtáhněte ho do vnitř! Batule, jdi zpátky, povídám ti!“

    „Ale dyš já nemuzu,“ opakoval Batul. „Ta veliká bedna je velhyba a já sem Honás a ona mne vyplivla naholu a já tu musím stát, sic by me ta velhyba zase spapala.“

    „Já jí to nedovolím, aby tě spapala, tak jen jdi zpátky, honem.“

    „Dáš ji dejcal, aby mě zase nespapala?“ ptal se Batul.

    „Dám – moc krejcarů.“

    „To je dobze. Tak, hybicko, uz me nespapej a tejcek Huof tobě dá moc dejcalů, a musíš bejt honá a já ti za tvoje dejcaly kópím cuku a …“

    V tom dvě veliké ruce popadly Batula ze zadu, a ten s křikem zmizel. Já zatím v prvním návalu mdloby, na který se mohu pamatovati, shledával jsem hřebíky, kladivo, prkénka, bych okno dole zabednil. Ale prkénka jsem nemohl nalézti, vešel jsem tedy do dětského pokoje a počal lámati kus nebo dva z oné bedny, jež byla jako velryba vykonala svou povinnost. Srdcelomný nářek Batulův zastavil mou práci.

    „Ty delás bebé mej dahej hybice, ty’s okyvej, nech mi mou zatou hybicku!“

    „Já jí nedělám bolest, Batule, dělám jí jen větší hubu, aby tě mohla lépe polknout!“

    Šťastná myšlenka rozjasnila Batulovu tvář a svítila jeho slzami.

    „To muze taky Hýtu polknout a budou dva Honási, ha, ha! Udelej jí tá-ák vékou pusu, aby taky Mikesa pókla, a pak ji zase zatuc, a Mikes tam musí hostat, okyvej Mykes!“ ………

Máme před sebou ještě poměrně slušnou část prázdnin, a tak se vám třeba tenhle tip, který se mi vybavil včera v Davli, když jsem kupovala konzervu pro pana Kocoura, bude líbit.

„Co to má ta paní?“

„Jídlo pro kočičku“

„Tam je mys?!!“ (hnědá očka přes polovinu obličeje, teď ještě větší)

„Není, jsou tam malé kostičky masa“

„Ci je videt….“

„To nejde, to se teď nemůže otevírat“

„Ááááááá…“

Aaaa v tu chvíli tam před kasou půl metr ode mě v náručí své maminky byl Batul jako vyšitý. Jenom šlo konzervu a ne o hodinky a já nebyla nucena konzervu otevřít jako Rudolf své drahé hodinky.

Ale moc nechybělo. To dítko vřískalo tutově stejně, jako Batul před více, než sto lety.

Rozhodně si myslím, že Hýta a Batul nezklamou vlastně žádnou duši.

Ať už rodičovskou, nebo třeba tu, která se ráda nechá pohladit krásnou češtinou a džentlmenem, který se ze všech sil snaží nepropadnout v roli vychovatele, jsa dosud touto úlohou nepolíben.

Dokonce si myslím, že se do Rudolfa zamilujete. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]