Zaujala vás profese pojídače hříchů, když jsem ji včera nadnesla? Věřím, že ano… Zapsat si člověk dnes tuto prastarou profesi do svého živnosťáku, na tuty bude v MHD kolem něho spousta volných míst. Včera jsem nechala tohle zajímavé téma na dnes, aby mělo sólo prostor. Zaslouží si ho…

Psali jste včera tady i na FB věci, které se četly moc pěkně.

Je zjevně hodně těch, kteří mají skutečně rádi svou práci, dokonce do ní mnozí nadšeně každý den jdou a to je bezvadné…

V práci totiž, trávíme mnohem více času, než mimo ni. (hele – mimoni – kouzlo nechtěného ).

Proto je moc fajn, když bude hodně spokojených kolem nás … ale … je vůbec možné mít některá řemesla rád?

Pojďte se podívat do minulosti, jak to asi mohlo vypadat na takovém středověkém úřadu práce co do nabídky volných míst. Jsem si jistá, že mnozí z těch, kdo by si uměli u sebe představit jiné povolání, budou možná odteď do práce vstávat raději…

Pojídač hříchů

Že by zárodek degustéra? Omyl!

Někdo jde před smrtí ke zpovědi, aby se očistil, a doufaje v odpuštění pak v poklidu učiní poslední výdech.

Jiný to buď nestihne, nebo se na to vykašle. Takový pak zalehne, umře a starejte se, pozůstalí. A ti se, pokud ho někde raději nehodí přes plot, opravdu postarají. Pěkně ho nastrojí, umyjí a na oční víčka přiloží po jedné minci, aby měl nebožtík čím zaplatit Cháronovi, protože ani v podsvětí kuře nehrabe zadarmo.

Buďto ho takto vybaveného následně odešlou na poslední cestu, nebo mrtvole přiloží na hrudník bochník chleba a zavolají „pojídače“.

Ten se dostaví.

Jeho pracovní povinnost velí, že musí vyčkat až do bochníku na hrudi mrtvého, nalezou všechny jeho hříchy. A pak?

Ano. Pak hezky tu kupu neřestí a špatností slupne, čímž od nich mrtvého očistí.

Za to si vezmete dvě mince, původně určené pro převozníka. Čím pak takový nebožtík platil, jsem v kronice nenašla. Možná se poflakoval po navigaci na věky.

Pokud tuto profesi přijmete, nesmíte se divit, když nebudete mít kromě svých mrtvol žádné kamarády. Nikdo vám ani skývu nepodá, i když pochybuji, že byste zrovna na ni měli chuť.

Pojídač hříchů byla ta nejodpornější práce.

Nedivte se.

Umíte si představit, co takový zasloužilý, letitý pracovník v tomto oboru, v sobě nosil za sajrajt?

A to není všechno.

Pojďte dál číst v inzerci „volná místa“ v Annonci našich předků…

Smolař

Asi je pořád lepší, být za tohle placený, než to mít zdarma jako součást rodného čísla. Ale co takový člověk vlastně dělal?

Byl to ten, koho živil sběr a zpracování smoly na výrobou dehtu.

Dehet, tolik proklínaný odpůrci kouření, se na území dnešní České republiky vyráběl už ve třináctém století. Smola se zase hodila jak k praktickému využití, tak k rituálním účelům.

Produkt práce se smolařům nelepil na paty, jak se říká, ale spíše na prsty.

Nejdříve bylo nutno smůlu sebrat z naříznutých stromů. K tomu sloužily nože a škrabky. Pracovní oděv smolaře připomínal sukni, uvázanou až u krku. Ta chránila před lepivou pryskyřičnou hmotou.

Kolomazník

Ten zase vykupoval dehet, čili kolomaz. Po vesnicích jezdil s vozíkem a  na něm měl kolomaz v soudku spolu se soudkem oleje, kterým se ztuhlá kolomaz musela ředit. Používala se například k mazání dřevěných ložisek.

Popelář

Kdepak kukavůz! Původním zaměřením popeláře byl totiž opravdu sběr popela z uhlíři vypáleného dřeva. Popel byl přece důležitou přísadou při výrobě skla.

Louhováním popela se vyráběla látka zvaná potaš.

Potaš se používal nejen ve sklářské výrobě, ale i ve výrobě textilní. Na jeho přípravu se však spotřebovalo obrovské množství dřeva, a tak jeho výroba ze dřeva byla na sklonku 18. století zakázána.     

Sanytrník

Sanytrník kopal za Bohemku, pak dělal funkcionáře, a nakonec si hodil mašli. To je sice pravda, ale jeho prapředek byl sanytrník profesí, nikoli jménem.

Pracovitý člověk takového zaměření vykopával ze země ledek.

Tomu se říkalo sanytr či salnytr a místu, kde se zpracovával, pak saliterna. Bylo to pěkně smradlavé řemeslo. A proč byl tento dusičnan tolik zajímavý, že stálo zato podstupovat smradlavou proceduru?

Protože ledek byl výchozí surovinou pro výrobu střelného prachu.

Jeho význam s rozvojem střelných zbraní výrazně stoupal, takže to bývalo dobré živobytí. A  v trochu jiné podobě stále je. A ještě výnosnější.

Jen dnešní ti „sanytrníci“ vypadají a žijí trochu jinak.

Prachař

Stanete-li se prachařem, máte dvě možnosti. Buď budete samé prachy, nebo samý prach.

„B“ je správně. Ale „A“ taky.

Prachař vyráběl střelný prach, takže i ty prachy se našly. Měl se každopádně dobře. Zbrojení je holt příjemně placená práce odjakživa.

I když dnešní prachař už je jen buď Ilja, nebo rozhodně prachem nesmrdí.

To už často jen ty prachy.

Ručníkář

Že by ručníkář šil froté osušky? Nebo se nechal platit za to, že se o vás po koupeli pěkně postaral? Kdepak. Ručnice byly palné zbraně, předchůdci dnešních pušek.

Ručníkář měl tedy rozhodně blíž k prachaři než k plavčíkovi.

Rádi byste něco u zvířátek?

Ale jak je libo…

Zvěrokleštič, neboli…

Miškař, nunvář, ludvář, lumbař či lumbačák. Můžete si vybrat, co by se vám nejvíce líbilo. Požaduje se láska k fauně, flexibilita a dobré zažívání. 

Zvěrokleštič dělal z hřebců valachy, z býků voly čili bulíky (už vím, jak a proč kouká bulík), z kohoutů kapouny a z beranů skopce.

Ze sviní pak nunvy čili mišky (jestli jsou tedy jména podle starých profesí, tak už možná mnozí víte.)

Vykleštěná zvířena se zklidní, bude ovladatelnější a způsobilejší k práci. Některé druhy získají na tučnosti a maso bude křehčí a šťavnatější. Někdy dokonce ztratí nepříjemný zápach. 

Co ochránci přírody?

Ne, tato profese ještě tehdy neexistovala.

Měchošlap

Ne, není to původní výraz pro plastického chirurga, zabývajícího se liposukcí. Pokud se vám ucvakávání bambulínů nelíbí, je tu i práce trochu blíže k Bohu.

V kostele, jak víme, jsou varhany, které krásně obhospodařuje varhaník. Jenže varhany mají píšťaly a bez vzduchu v nich by si varhaník ani nepísknul. A tak potřebuje někoho, kdo bude pěkně šlapat na měchy a vzduch do píšťal vhánět.

Kdo má rad dobrou muziku a má silné údy…

Příliš lukrativní práce měchošlapa ale nebyla, takže nebylo špatné být rovnou i kostelník, případně hrobník, což byla nejobvyklejší kombinace.

Tak co? Líbila se inzerce středověké pracovní agentury?

Zapomněla jsem na něco?

Pokud ano, chci to vědět… já totiž tyhle střípky z historie miluji, sbírám si je… a čas od času o nich píšu. Protože si myslím, že historie, ať už v jakékoli oblasti, a vidíte, že i v pracovní, je neskutečně zajímavá.

Ano vyvinuli jsme se, ale hodně dlouhou cestu máme ještě před sebou…není špatné se občas ohlédnout.

No a když hluboká minulost, tak co třeba magie trochu jinak?

Tak zas jindy…

Krásný den!

Michaela Kudláčková