Naposledy jsem tohle „kouzlo“ udělala, když mi bylo něco málo přes dvacet. Čekala jsem své první dítě. A byla jsem děsně v euforii z toho, že bych snad mohla spolu s tisíci lidmi na Václaváku, na Staromáku a všude, vykřičet a vydobýt svým rozhodným postojem moment, kdy se moje dítě narodí do svobodné země, kde slovo „demokracie“ nebude jen trapnou satirou. 

Jestli jsem byla naivní? Jestli jsem riskovala, když jsem se ještě v sedmém měsíci poflakovala kolem zakuklenců s plexiskly a snažila se jim vysvětlit, že mám „holé ruce“?

Možná…  ano, nebylo to rozumné.

Nadto ne od člověka, který je klaustrofobik a v davu omdlívá, díky čemuž je osvobozen od veškerých hromadných akcí, včetně koncertu The Scorpions. Bohužel.

Ale bylo to tehdy tak velké, tak moc jsme chtěli, tak byla ta touha a víra těch nás, obyčejných lidí silná, že jsem nadsadila zájem celku a též zájem o budoucnost svého potomka, nad všechno podružné.

Tak moc jsme toužili přivést své dítě do svobodného světa.

Aby se jednou nemuselo bát říct jméno svého pradědečka, aby se nemuselo třást strachy, když jeho máma ve frontě na hovězí kližku něco řekne, a pak ji zavřou tak, jako jejího strýce, aby následně třeba taky potupně umřela na podlomené zdraví z uranových dolů.

Tak moc jsem věřila, že je možné tohle změnit!

Že to, co se nepovedlo mojí mámě, když mě čekala, se povede mě – nám – a že ten mír a svoboda bude i pro ni, že, jak říkala, se toho fakt dožije.

Víte, můžete mi říkat, co chcete o tom, jak moc to bylo předem připravené, jaký to byl podfuk, jaký byl Havel vlastně estébák, … ech … možná to tak bylo.

ALE MY JSME TO NEVĚDĚLI! MY BYLI UPŘÍMNÍ, JAK JEN DOKÁŽE ČLOVĚK BÝT!!!

A ať to bylo jakkoli, nikdy v životě na tu dobu nezapomenu.

Zůstane navždycky schovaná kdesi ve mě, spolu s vděkem, že jsem něco tak ryzího, silného, tak neuvěřitelně osvobozujícího směla prožít.

Už nikdy se nestane, aby se lidé v tramvaji zdravili při nastupování i vystupování, aby si povídali mezi sebou, byli na sebe tak neskutečně hodní, empatičtí, ohleduplní… už nikdy. Byla to kratičká doba a byla nezapomenutelná.

Byli jsme jednotní ve své víře v dobro, pravdu, lásku a svobodu.

Uplynulo hodně roků a nemyslím, že bychom se nějak pokroutili, nějak zkazili, že by to bylo celé k horšímu.

Ne, to ne…

Kdo skutečně zažil komunistické metody, styl a reál na vlastní kůži, ten tohle nikdy nemůže vyslovit a nikdy ani srovnávat.

Protože NIC není horší, než to, čemu jsme na Letné 1989, kde jsem už stála se dvěma dětmi, společně odzvonili.

My jsme za ty roky, co od té doby uplynuly, pouze posunuli jakési mantinely.

My jsme, řekněme rezignovali, a také jsme si na fůru věcí prostě zvykli. Už nás vlastně ani nepobuřuje to, co se za steré opakování stalo folklórem. Jakousi součástí našich životů a my při volbách nevolíme to nejlepší, ale to momentálně nejméně špatné.

I já si zvykla, i já své hranice posunula.

Musela bych totiž na tom Václaváku rovnou bydlet a musela bych ustavičně cinkat a křičet a nesouhlasit a bouřit se, kdybych to měla udělat pokaždé, když nějaký politik lže, podvádí, fabuluje, překrucuje fakta, nebo slibuje něco, co nemíní splnit.

Musela bych tam stát měsíce a roky.

Po každých volbách, po každém veřejném prohlášení, po každém diskuzním pořadu, po každém „Týdnu s prezidentem“.

Když ale říkám, že jsme posunuli hranice, pak tím také konstatuji, že nějaké přece jenom ještě máme.

To znamená, jak jsem v uplynulých cca 14ti dnech pochopila, že s námi zjevně lze pinkat od jednoho konce onoho pomyslného mantinelu ke druhému, ale nikoli nás přes něj rovnou přehodit.

Svoji reprízu jsem proto pojala jako moment, kdy kdosi ve velmi krátké době moji, už tak neochotně vybudovanou hranici opakovaně velice brutálně vyrval a pokusil se jí ne posunout, ale rovnou celou zbourat.

A to prosím pěkně, zase ne. Tolik jsem za ty roky neotupěla!!

Rozhodla jsem se už ráno, kdy jsem si řekla, a dost, teď už bych se přece nemohla podívat ani do zrcadla, kdybych nezvedla zadek, když už se mi několikrát nad událostmi posledních dnů, zvedl žaludek.

Posledním hnacím motorem mi pak bylo neuvěřitelné odpolední vystoupení pana ministra financí a vicepremiéra, které jsem sledovala naživo.

Počítala jsem i s tím, že nás na Václaváku bude pět a půl.

(OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT)

Na místě jsem pak dospěla k tomu, že nejen já, ale i tisíce lidí si odmítlo nechat ten mantinel už posouvat.

„Co vám mám vysvětlovat, když tomu nerozumíte“!!, hřímal odpoledne pan ministr od svého pultíku poněkud hystericky.

No, má recht, ačkoli v tu chvíli mluvil směrem k poslancům.

My lidé, namnoze vážně nerozumíme korunovým dluhopisům, vlastně ani moc Čapímu hnízdu, Agrofertu a dalším odborným politicko-ekonomicko-podnikatelským složitostem … to je fakt.

Rozumíme ale slovům jako „nikdy“, „neznám“, „neviděl“, „nemluvil“, „nesetkal“, „neřekl“ v kontextu s opakem od stejného člověka a v oblasti, které rozumí i děcko.

Nebyla bych si myslela, že se mi ten dávno zapomenutý pocit, že dělám něco, co je správné, že přicházím nesouhlasit, že chci svým hlasem něco odmítnout, vůči něčemu se vzepřít, ještě někdy, byť o mnoho méně intenzívně ještě vrátí.

A nikdy by mě nenapadlo, že když skutečně už velice naštvaná a kategoricky vymezená pojedu za sebe zvolat „NE!“, budu odjíždět s takovým uspokojením, v takovém klidu a s tak pozitivní náladou.

Neviděla jsem jediného agresívního člověka, neviděla jsem jediný projev násilí, neviděla jsem zášť, ani komplot, neviděla jsem, než usmívající se dav, který velice pokojně a v míru, ale odhodlaně a jednotně cosi odmítl dál snášet.

Aniž by chtěl kdokoli kohokoli věšet, napichovat na kůl či střílet.

Ne, pane Babiši … nikdo si Vaši smrt nepřeje, jak jste teatrálně zmínil.

My jsme si zvykli, že nám politici poměrně často hází na hlavu bobky.

Vy jste se nám na ty hlavy ale pokusil, za vydatné podpory samotné hlavy státu, vylít rovnou celou žumpu.

A to už prostě jenom neprošlo ….

…„SORRY JAKO“.

Ano, mám dobrý pocit, že jsem tam byla, jsem na sebe pyšná, že jenom nesedím a nemudruji, bylo mi překvapivě hodně příjemně a byla jsem tak nabitá pozitivní energií i elánem, že jsem přijela domů někdy před půlnocí.

Chtěla jsem se totiž se svým rodným městem, s tím krásným koutem světa ten den políbit, potěšit, nechat se pohladit tou krásou, která je mým domovem, který velmi miluji.

Chtěla jsem to nechat v sobě doznít pozitivně.

Skoro bych si nemyslela, že na člověka může mít účast na demonstraci proti lhářům, primitivům, podvodům a pokřiveným charakterům, tak ozdravný vliv.

Když dovolíte, ačkoli jsem článek zakončila optimisticky, ty fotky, které jsem si pořídila, dám do Ranní kávy.

Ony by tady jaksi přece jenom mohly ztratit glanc.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]