Views: 16
Kdyby potřeboval nejslavnější lidský útěkář několik technických rad, ať se na mě klidně obrátí, protože jsem skromně vyhodnotil, že jsem lepší. Včera mi třeba ke svobodě pomohla popelnice. Nene, vůbec jsem se nenechal tajně provézt, dovedně skryt pod plechovkou od fazolí. Bylo to prosté jak packa…
Panička totiž musí ve čtvrtek večer popelnici vyvézt před branku, což je sice kousek, ale já mám nohy čtyři, ona měla dvě a vlekla tu věc na odpad.
Opatřila sice ve vrátkách svou činnost jakýmsi „zůstaň“, ale tak já nevím, komu to říká.
Jestli mě, tátovi, nebo jestli náhodou netelefonuje s páníčkem, který byl na noční, že ano.
Prostě jsem vzal čáru.
Mám v tom praxi.
Vypracoval jsem si skvělou trasu, kterou dodržuji, protože mám rád řád.
Ten můj.
Napřed je třeba zamotat člověku hlavu, takže běžím do pole, a když soptí k poli, vezmu to doleva, přes hlavní a do vsi.
Tady není už co vylepšovat, to jsem včera vybrousil k absolutní dokonalosti.
Tradičně jsem se napřed stavil u těch dvou vzteklých uličních směsí, co bydlí u koní, abych na ně dělal chvíli posunky, že oni jsou za plotem, zatím co já ne.
Mohli se pominout.
To jsem čekal.
Bavilo mě to ale jenom chvíli, protože vypadali, že je ranní mrtvice a tak jsem to vzal spodem pěkně kolem baráku s tím stájovým pinčem, co má strašně tenký nohy a obrovský tělo.
Někdy se divím, jak na nich to tělo udrží, že se mu nezlomí.
Ovšem, kdyby byl fena a nebyl za plotem, co bych pro bližního neudělal … jooo jenomže není, takže nic.
Pinčl tam nebyl.
Zřejmě se jim někam zakutálel.
Šel jsem chvíli potokem, pak tím parádním bahýnkem, co je u statku, kde jsem našel zdechlou rybu, což bylo super, protože parfém se hodí, a pak mám ještě vždycky dvě zastávky, a to jsou moje bonusy.
Jedna je u rozkošné slečny s dlouhými chlupy, která na mě drží, a když přijdu, olízne mi čumák.
Někdy má náladu a nechá se olíznout i ode mě. To je žůžo.
Byla tam.
Okouněla tam ale její panička, a furt jí napomínala, takže z laškování přes plaňky plotu tentokrát nic nebylo.
Byl jsem namíchnutý.
Ta holka má fakt psí život.
No naštěstí jsou tu ještě dámy na konci vesnice.
Jsou to fakt kosti.
A já vím, co říkám.
Obě byly venku. Pěkně naproti sobě a jedna usměvavější, než druhá.
Super!
Ó sladká svobodo!
Ještěže jsem se u slečny před tím úplně nevyčerpal a mohl jsem poctivě označkovat jejich plot, branku a vyndanou popelnici.
Ocenily to.
Tušil jsem to.
„Tak co, dámy … jak bylo?“, začal jsem nezávazně hovor.
Jedna se ušklíbla – jistě, že na znamení přízně.
„Stýskalo se ti, malá?“ oslovil jsem tu druhou, aby snad nemyslela, že jsem nezdvořilý.
Chtěla něco říct a tvářila se fakt zamilovaně, ale zahlédl jsem světla auta.
A do pytle!
Dupla na brzdy, rozrazila dveře a div se nepřerazila, jak vyběhla …
„Zabrzdi si to, né!“, volám na ní.
Jsem fakt dobrák.
Ještě jí budu zachraňovat auto.
… a dál už to znám.
Panička není vůbec originální.
„Kde jsi byl, jak si to představuješ, jak to vypadáš, no co vejráš, koukej mazat do auta, pacholku…“
„no joooo, prosim těěě, dyk du nééé… chjo … „
Courám se do auta, oči v sloup, holky koukaly zklamaně a naproti jde chlapík s tím pinčem.
„Ááá útěkář“, prohlásil a zjevně se bavil.
Zjevně na můj účet.
„Už – ho – má – už – ho – má“, vřískal tlustej pinč.
„Závidíš co, ty koule“, neudržel jsem se.
Ale pak jsem teda vlezl do toho auta.
„Je to pacholek, asi ho nechám vykastrovat a bude pokoj“, prohlásila ta moje řidička.
Chlapík vyvalil oči.
Taky jsem vyvalil oči.
„Ale to snad ne!!!“
„Ale to snad ne“, opakoval ten chlap po mě.
„Jo – jo“, vejskal sud na nohách.
„Jasně, že neee. Ale to ten uličník v autě nemusí snad vědět“, pravila a hodila po mě okem.
„Smů-la – co!“, zařval jsem na pinčla.
Něco ještě povídal, ale neslyšel jsem, protože zavřela.
Celou cestu mi spílala, takže jsem dělal, že nerozumím, což je fakt mnohem lepší taktika, než nechat lidi zjistit, že víme moc dobře, co povídají.
Ještě by toho zneužívali.
Lidi jsou fakt naivní.
Čekal jsem, jestli mě tentokrát za trest zase osprchuje, ale neosprchovala.
Škoda.
Už dávno se toho totiž nebojim. ¨
Jednou jsem u nich tajně koukal na jeden film a tam byla ženská, která neuměla plavat, ale pak se to tajně naučila a zdrhla od nějakýho tyrana tak, že mu uplavala.
Přišlo mi to chytrý.
A tak jsem pak lezl tak dlouho do vany a dělal jim kašpara, když se jako smáli a říkali „Ječmínku, pojď se osprchovat“ až mě ten strach úplně přešel.
To jediný mě včera namíchlo, že nebyla ta vana.
Připadal bych si vítězoslavně, jako Julia Roberts.
Tak třeba příště.
No, jasně, že bude příště.
Ti dva moulové u koní, sud na nohách, rezavá slečna a ty dvě kočky na konci vsi za to, Fenečko skákavá přece stojí!
Čuzik.
Ječmen
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Společnost09.07.2025Zlaté starožitnosti online? Staletími ověřená hodnota v online světě neztrácí!
Komerce30.05.2025Skluzavky a pískoviště promění vaši zahradu v dětský ráj
Komerce29.03.2025Co je to ryzost kovu a jak ovlivňuje vlastnosti řetízku
Společnost24.12.2024Přihlaste se na kurz umělé inteligence
Nahrávání ...
