Views: 6
Je fakt, že jsem se za ty skoro čtyři měsíce na chatičce naučila celou řadu věcí a stala se ze mě neohrožená zálesačka, co jí kanec v temném lese přijde jako odpolední siesta. Mohu se vydat kácet vzrostlé dřeviny, stejně, jako jsem došla k jiným dovednostem, co se můžou leckdy hodit…
…zbavila jsem se strachů, obav i nejistoty v prostoru bez opory. Všeho se ale člověk nezbaví, ani náhodou.
Nezbavila jsem se mnoha věcí.
Kupříkladu fobie z uzavřeného prostoru. Možná je to ta odvrácená strana mojí bytostné potřeby otevřeného, neohraničeného prostoru, což dokladuje ta miliarda fotek západů slunce nad poli a lukami, co s nimi zásobuji stránku na FB i vás.
A další přijdou.
Jak mě ale někdo někam zavře, je zálesačka ta tam a já jsem klasicky panikařící tvor, co má tep jako bílá myš a před očima temno. A Psohlavce možná taky.
Jsem pološílená i v koloně, protože to je taky vlastně uzavřený prostor, ačkoli trochu jinak. Jde asi o to, že není ústupová cesta, což mi zjevně pro smrtelný pot na čele úplně stačí.
Přesvědčila jsem se zase včera, když jsem mířila z Kerska do chatičky po Jižní spojce.
Kolem čtvrté hodiny zde kolona stojí, místy i couvá.
A tak jsem v rámci terapie přemýšlela, abych se prostě nesebrala, nenechala tam auto na blikačky (což by další hodinu nikomu nepřekáželo) a hystericky neprchla přes svodidla někam pryč se osvobodit.
Nezbavila jsem se fobie a pochybuji, že se to někdy stane.
Nezbavila jsem se svých základních vlastností.
Nezbavila jsem se vnitřního měřítka svých hodnot.
Možná by se mi žilo snáz, kdybych byla jiná, tvrdá, asertivní, vymezená… možná… ale jednak nejsem a jednak být nechci.
A tak jsem posledních 10 dnů často v koloně a přemýšlím…
…že co může udělat člověk pro člověka na konci jeho života je mnohem víc, je maximum a možná to nelze srovnat s ničím, co pro něho může udělat kdykoli před tím.
…že jsme plně odpovědní za to, jaký způsob zvolíme pro odchod našim nejbližším. A budeme takto odpovědní po celý zbytek svého života, až tady oni nebudou.
…že je to otázka našeho svědomí a duchovních kvalit.
Každý, naprosto každý bude jednou odcházet.
A to, jakým způsobem, s jakým pocitem, emocemi, zda s klidem v duši … je otázkou morální vyspělosti okolí.
Myslím si, že míra lidské důstojnosti není ohraničená věkem. A s věkem neklesá. Je tedy jedno, kolik je člověku let ve chvíli, kdy se stává plně závislým na druhých a pomalu se loučí.
Vědomí jeho emocí, jeho pocitů, jeho niterného uvědomění si konce života, jeho osamělosti, pocitu zbytečnosti, přítěže … to je, nebo by měla být pro nás ne motivace, ale snad základní povinnost.
Člověk přichází na svět obklopený láskou, tolerancí, pochopením a péčí protože je bezmocný a slabý. .
To stejné potřebuje, když odchází. Protože je na tom úplně stejně. Často hůř o rozum a uvědomění.
Proč to říkám a proč jsem na to cestou myslela?
Protože když jsem za tátou prvně přijela začátkem října s bramboráky, které miluje, uviděla jsem nejen překvapení, dojetí, lásku, ale takové, nějaké vyplněné přání a …taky oči člověka, který na něco čekal, a dočkal se, a bylo to neskutečné.
Těžko to popíšu, ale snad vysvětlím, proč se smýkám v kolonách a je mi fobie vcelku druhotná.
Je mi asi hodně věcí druhotných v momentě, kdy začal znovu jíst s chutí, smát se, žertovat, kdy se mu společnou péčí hojí rány po pádech, kterým se nevyhne, protože špatně vidí a špatně drží balanc.
Ale to je prostě stáří. A jeho myslím si, o něco horší varianta.
Ta, kdy tělo předbíhá hlavu ve ztrátě sil.
Ta, kdy člověk ví, jak na tom je, co se děje, co se stalo, kde je a hlavně s kým.
Ta, kdy pláče, že něco pokazil, že otravuje, že mu něco upadlo, že on sám upadl, že ZASE potřebuje pomoc.
Ta, kdy čeká s výrazem malého dítěte, jaká bude reakce na jeho nedostatek.
Ta, kdy je druhý člověk do té míry člověkem, do jaké mu nedovolí mít pocit viny, zbytečnosti, obtížnosti…
…kdy ho přinutí se smát a dá mu jistotu, že je přes svou slabost a stáří stále milovaný … a vyvrátí mu přesvědčení, že ten kdo s ním byl, s ním už není, „protože už ho měl dost“.
„Jé, to je zase ta vůně, co jsem tady dřív cítil“, řekl, když jsem si po té době k němu prvně sedla.
Byla jsem to ten den rozchodit venku, abychom tam nebrečeli dva.
No a vida, je po fobii a po koloně a už to sviští na Davli.
Praská mi tu teď dřevo, za mnou brebentí Mománek, pode mnou spí pan Kocour, o kus dál ovečky, venku je nekonečný klid a sem tam kámoš kanec … a já půjdu spát.
Zítra odpoledne jedu vařit tátovi opět jeho milované bramboráky.
Po švestkových knedlíkách minulý týden, kdy měl šlehačku až na čele a po rajské z toho, co jsem zachránila na políčku, to bude příjemná změna v menu.
A Tomáš musí sestavit další klec, která včera dorazila.
Protože Mománek cestovatel musí mít své druhé doma, aby chlapec nebyl v Kersku bezprizorný.
Ale cestuje velice rád. Je to brilantní navigátor.
Hodně jsem se naučila a mám se za to ráda.
Něco se učit nechci .
Protože bych se přestala mít ráda.
Přeji vám pokud možno krásné úterý. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů