Muži. Kdo ve skutečnosti jsou? Milujeme je, nenávidíme, vzrušují nás, odpuzují. Někteří voní, jiní páchnou. Dovolíme jim i plechovkám od piva válet se v lednici, snášíme asexuální slipy na těle a měříme teplotku, když je zachvátí rýmička. Vaříme, a posloucháme, jak to dělala maminka a proč. Mlčíme, když nás kárají a těšíme se na usmíření…

Každý den jim věnujeme 70% svého bytí. Mluvíme s nimi, o nich, proti nim. Máme o nich spousty poznatků, hodně jsme četly, ale dokážeme je pochopit?                                        

A jestli ano, nebude to škoda? 

Miluju je… ! Skoro jako karamel!

Nejsem feministka ani si nepřipadám jakkoliv zvlášť emancipovaná, přesto tak nějak od vždycky, považuji, ženy za krásné mocné a chytré bytosti.

Ženu jako takovou obdivuji jako matku, jako umělecké dílo i jako bytost. Co do přitažlivosti u mě, ale samozřejmě vedou oni.

Opačné pohlaví zkoumám a libuji si v tom.

Nejraději bych sem tam, do nějakého muže píchla nebo ho štípla, jen proto, abych zjistila, jestli se bude reakce toho a jiného lišit trochu nebo hodně.

Ráda sleduji jejich grimasy, mimiku, gestikulaci.

Fascinující jsou, když se rozčilují, když se snaží být okouzlující i když lžou. Baví mě jejich přirozeně cholerická nátura a praktičnost ve chvíli, když se to mnohdy nejméně hodí.

Baví mě, jak mezi sebou soupeří, snaží se bodovat, přetahují se…

Když nás utvrzují v tom, že nic jim není cizí a nic není problém. Jeden žasne nad tím, kolik informací a zkušeností mají s obyčejnými domácímiprácemi.

Chtěla jsem pro potvrzení svých slov přispět úryvkem ze včerejší konverzace s jedním mužem jemuž, dle jeho vlastních slov, naprosto nedělá problém například umýt nádobí nebo okna.

Prý dokonce vyžehlí, ovšem, jak sám říká, až ve stavu nejvyšší nouze.

Bohužel se mi,ale nedostalo svolení se o to s vámi podělit …

Když se snaží, jsou k nakousnutí…

Bezkonkurenční jsou chvíle, když má muž strach.

Ta neodolatelná touha zvládnout vše, co jsem doposud zvládala já je okouzlující.

Vzorná disciplína a spolehlivost, která se v muži probudí ve chvíli, kdy stonáte nebo jste jakkoli jinak nemohoucí je nesmírně vzrušující.

Pamatuji si na svého bývalého přítele, když jsem byla opravdu hodně nemocná (meningoencefalitida).

Div tehdy nezačal hrát na kytaru, aby mi ulevil od nemoci muzikoterapií. (i když, s jeho hudebním sluchem bych zemřela v krutých bolestech)

Další byl zase nekonečně vynalézavý, a tím mě dokázal naprosto

odzbrojit.

Věděl, že v práci chodím telefonovat ven na ulici.

Po pár minutách rozhovoru mi složil poklonu za oblečení, které mám na sobě. Když jsem se nechápavě otočila, seděl v autě asi dvacet metrů ode mě.

Se slovy „jel jsem okolo a nemohl tě nevidět“, v ten moment trýznil mou sexuální fantazii.

Ještě téhož dne mi v telefonu oznámil, že je na cestě kamsi za Kolín a právě se nachází na dálnici.

Asi za deset minut se otevřely dveře a on tam stál. Prý překvapení. Přivezl mi dokonce lízátko.

LÍZÁTKO! Jak originální.

Muži jsou zkrátka nekonečnou  inspirací, a přestože na ně sem tam nadáváme, pláčeme, prosíme, bojíme se, trpíme, smějeme se… Milujeme je!

Tím víc, když jsou originální, vtipní, když jsou nám oporou…

Bez nich by byl náš svět jen nudný a cituprostý…

Ať je to s nimi často sebevíce těžké, jsou tu pro nás a my pro ně…

A oni nás, přece také milují!

Pavlína (Zevlína)

[sexy_author_bio]