Na víkend jsem vám připravila vydání celé přírodní a také takové tipové, výletové i informační. Původně jsem myslela, že dám své tipy do jednoho článku, ale bylo toho tolik, že by byl moc dlouhý a vlastně by to ani nešlo. A tak prosím přijměte na tento víkend ZOO v hlavním menu a motýlky v Ranní kávě. Bude to tak lepší.

Nikdy jsem moc nestála o cirkusy se zvířaty, vlastně je nesnáším, ale ani ZOO mě nelákala.

Možná tak v rámci záchrany nějakého druhu, jeho rozmnožení a pak šup do volné přírody…ven z klecí a malého, stísněného, depresívního prostoru.

Přiznám se, že ani  ZOO v Praze, byť patřila k těm lepším, ve mě v minulosti žádnou euforii nikdy nevyvolávala.

Naposledy jsem tam byla s dětmi, ukázala mývaly, znuděné gorily, cvrčky, uondaného lva, co chodil sem tam a celkem slušný „výběh“ dravců…následovalo pekari páskované, pes dingo a …. milující se obří želvy, co při aktu křičely blahem tak, že pavián to vzdal jal se tiše rozjímat.

Moje vzpomínky se tedy točí kolem doby hlubokého komunismu, kdy někdo za „Jak domácí“ připsal „eš“, kolem koně „prcevalského“ a doby něco málo po revoluci s želvím sexem.

Po návštěvě motýlária na Příkopech (viz později ranní káva) jsem si ale řekla, že je načase alespoň nahlédnout do ZOO, která dle informací po povodních 2002 zažila renesanci a obdržela punc pátá TOP zahrada zvířat na světě.

Napadlo mě, že to snad už musí být pomalu safari za tuhle nálepku a zvítězila zvědavost.

V životě by mě nenapadlo, že budu v ZOO doslova hýkat blahem.

To, co se povedlo panu Fejkovi, bych nikdy nevěřila, že snad je v ZOO Praha možné.

SAFARI!

VŠECHNY FOTOGRAFIE LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠÍT

Víte, pro člověka, který tam byl naposledy dávno před povodněmi, bylo to, co jsem viděla, pomalu jako zázrak.

Chtěla bych se bývalému řediteli ZOO Praha poklonit a poděkovat.

Zase budu chodit do ZOO.

Nemluvím teď jenom o tom, jak nádherné, čisté a důmyslné jsou výběhy pro zvířata, jak parádní prostory zde vznikly pro děti, co báječných nápadů tam pro prcky je, včetně bazénu na koupání, dráhy která děcku změří rychlost běhu a přiřadí zvíře, jehož rychlosti se přiblížilo, (geniální)

….o vláčkách pro děti i dospělé, prostě ani to člověk neshlédne po jedné návštěvě, ale i o drobných prvcích, do detailu zpracovaných drobnostech tak, aby tam prakticky nic nepůsobilo rušivě.

Obdivovala jsem nápad se zpevněním zábradlí u nejrůznějších přemostění, můstků, průchodů … všechno, úplně všechno zapadá jedno do druhého a hlavně do přírody.

Je to nádherné místo…vážně by mě nenapadlo, že se tam dá něco tak hezkého, estetického, nápaditého a vkusného, a přitom prostorného a pro ta zvířata důstojného připravit.

Ano jsem z toho u vytržení a skoro to působí jako PR.

Není…je to ode mě upřímný obdiv a jsem vděčná. Napadlo mě, že tohle může přivést na svět jenom někdo, kdo miluje to, co dělá.

A mluvím i o něčem jiném…

Když tam člověk chodí a tedy fotí a fotí a fotí, jako zběsilý, také naslouchá.

Pominu-li množství ruštiny a fakt, že se nejednalo o exponáty, poslouchala jsem nejen dospělé a jejich přívětivé recenze, ale také děti.

A došlo mi, kolik práce udělalo vedení ZOO v oblasti propagace.

Ty děti znají některá zvířátka jménem. Jmenovaly často i ta, která už tam nejsou, ale i ta, která ano, a to mě všechno moc mile překvapilo.

„Hele tatínku, to bude Moja“

„Ne, to bude Richard“, dí starší bratr.

„A kde je Tatu?“

Byla bych se tam, na rozdíl od let dávno minulých, kdy jsem se těšila, až bude po prohlídce, snad utábořila na celý den.

Třeba u plameňáků…nebo u lachtanů, nebo možná u krokodýlů, …i když asi u lemurů, protože je mám strašně ráda a když tyhle rozkošné poloopičky poskakují volně kolem vás, jste vážně v jiném světě.

Chce se mi věřit, že i tady v téhle malé zemičce, žijí nejen lidé, kteří jsou schopni vyhodit pytel s odpadky do lesa a je jim úplně jedno v jakých bolestech umírá zvěř, když pojí obsah, ale i ti, kteří přivedli na svět v Milovicích unikátní projekt divokých koní, kteří přepracovali pražskou ZOO na skutečný důstojný prostor, kde se člověku nesvírá srdce, ale je tam rád a odchází nadšený…

…tedy lidé, kteří přírodu skutečně milují, ctí, věnují jí všechen svůj čas, vlastní peníze, (mluvím o bývalém řediteli, zásluhy současného neznám, ale věřím mu) a hlavně svou duši.

Jsem strašně překvapená – nadšená. A to zcela upřímně a vážně. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Fotografie: Autorka