Pokud máte rádi hlas Jaroslava Duška a příběhy, které vás dostanou velmi, velmi za hranici lidského vnímání, pak je dědeček Oge ten správný společník. Na jednom místě tohoto příběhu se vyskytla věta, která zcela vystihuje i to, jak se budete cítit. „Seděl uvnitř ve svém těle a celý mlčel.“ 

Ano.. při poslechu Dědečka Ogeho budete sedět ve svém těle, pěkně uvnitř… a celí mlčet.

Protože je to tak dokonale poskládaný příběh, doprovázený občas duši beroucí hudbou a hlavně klidným hlasem Jaroslava Duška, že vám ani nic jiného nezbyde. Je to dokonalá relaxace, při které si nejen odpočinete fyzicky, ale i myšlenkově. Je to příběh, který vůbec, ani trochu nepůsobí zmatek v hlavě, ale působí jen a pouze na duši a emoce a na to naše vnitřní já, které se zcela ztiší a bude poslouchat to, co v dnešní době tak málo slyší – slova směřovaná do takové hloubky…nepopsatelné hloubky.

Ale abych jen netlachala, tady je ukázka.

Jména jsem přepsala poslechově, takže je možné, že jsou napsány trošku jinak. Mimochodem, Dědečka Ogeho si můžete koupit i jako knihu, ale popravdě, pokud jsem jako první slyšela TOTO podání v audioverzi, žádná kniha ho nepřekoná.

„Sedl si celý unavený ke kmenu a opřel se o něj. V tom okamžiku projel jeho zády zvláštní proud. Nadechl se zhluboka, protože měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Před očima se mu zatmělo. Když pohlédl vzhůru, uviděl, že ve větvích stromu se třepotají kousky látky a nějaké šátky. Bylo to posvátné místo. Strom, ke kterému se chodili modlit šamani. Nikdy na takovém místě nebyl, ale častokrát o něm slyšel vyprávět.  Tu se mu náhle zjevila zvířata, brala na sebe lidskou podobu a natahovala dlouhé ruce. Oge si vzpomněl na to, co mu vyprávěl o sobě Kutuj a dostal strach. Zvířata ho nejspíš rozsápou stejně jako se to stalo již jednou v Cherbu Buga. Protože nevěděl,c o si počít, dal se do křiku, křičel. A zvuk, který se nesl mnohem výš, než jsou větve stromu, přivolal jeho duši zpátky. Přece se nemůže vzdát. Měl velké štěstí, že se uslyšel, ale zvířata se po něm sápala dál. Oge pevně servřel minci na krku a přál si, aby mu pomohla tak, jako mu už posloužila jednou, když se brodil přes řeku. Ale když se zvířata už už dotýkala jeho těla, mezi stromy vysvitla bledá záře a z lesního šera se vynořil bílý sob. Bylo to trochu jiné než si představoval.

Měl najednou vzít zbraň a soba zastřelit. Sevřel v ruce pušku a pomalu si ji přitáhl k oku, aby zamířil. Zvířata viděl pořád vedle sebe, ale sob byl mnohem určitější. Stromy kolem vyzařovaly zelenavý příslib, jakoby přesahovaly samy sebe. Zvířata byla průzračná a sob svítil bíle jako lišejníková krajka na stromech. V tu chvíli Oge vystřelil. Sob udělal kotoul vpřed, krev z něj prýštila a brzy zakryla bílý krk.

Oge nikdy předtím tam velké zvíře nezabil, proto se mu smrt zdála tak neskutečná. Ale brzy uviděl zářivý stín, jak vystupuje ze sobího těla a utíká do Cherbu Buga vstříc obrovské hadí tlamě. Oge nepřemýšlel, proč vidí to, co vidí. Důležité bylo, že duch soba netrpí a šťastně utíká tam, odkud přišel.  Chlapec vstal a velkým nožem, který nosil připevněný k opasku, nařízl sobí kůži kolem nohou a potom zručnými řezy stáhl celý hřbet. Pak kůži naplnul mezi dva spojené stromy a rozdělal oheň. Opřel se o strom a snažil se usnout, ale nešlo to. Ve spánku mu bránilo rozčilení. Rušila ho zvířata, protože nechtěla odejít. Také ho trápila myšlenka,že zabil tak krásné zvíře. Věděl, že lidé zabíjejí zvířata, aby přežili  a že jeho mrtví nejbližší jednali stejně….

…. Probouzel se každou chvíli, aby zvířata, která na něj dotírala, odehnal. Ale ta se nedala odbýt. Vstupovala nejen do jeho snu, ale i do skutečnosti. Nejdivnější na tom bylo, že neútočila, jak by chlapec čekal, ale jen dotěrně přihlížela. Naposledy se vzbudil ještě před svítáním. Tma zřídla tak, že bylo možné rozeznat obrysy stromů. Najednou zaslechl šelest něčích křídel. Zazdálo se mu, že nad větev nad jeho hlavou usedl nějaký obrovský pták. Nevěděl, co je to za ptáka, ale křídla byla velká a větev se pod váhou neznámého těla, prohnula. Ta noc, a takovéhle ráno. Oge byl na pokraji sil. Už nedokázal vzdorovat tajze. Les se do něj vpíjel a zvířata ho nepřetržitě sledovala. V šeru jejich oči svítila a byla nastražená jako před útokem. Chlapec se chytil za hlavu. Nevěděl, co má dělat. Pak pohledem zavadil o staženého soba, uvědomil si, že je třeba s masem něco udělat. Nebude ho jíst, je to oběť duchům. Vyskočil na nohy a vydal se k ležícímu tělu, zkusil ho zvednout, ale sob byl příliš těžký…. Nezbylo mu nic jiného, než ho nožem rozřezat na kusy a po kusech nanosit k patě stromu. Narovnal je vedle sebe a navrch položil hlavu s rozložitým parožím. Pak se posadil na kůži. Začal z ní postupně ořezávat nožem zbytky tuku a šlach. Pracoval pomalu, ale neúnavně. Když byla kůže čistá, stočil ji, přehodil přes rameno a vydal se hledat zpáteční cestu.  Zvířata se tiše vydala za ním. Oge si jich nevšímal, měl myšlenky jen na cestu. Nevěděl kudy jít a tak se vydal hledat nějakou tekoucí vodu….“

Fascinovalo mě to.

Všechno. Něha, láska, moudrost, zároveň však syrovost nejen tajgy, ale i mentality tunguzů (to jsem ovšem nevěděla, co v dalších kapitolách předvedou rusové)…. Takže není tak úplně pravda, teď mě napadá, že mi vypnuly i myšlenky… Na druhou stranu o tomto jsem uvažovala asi až po poslechu. Dědeček Oge měl na mě zvláštní účinek. Zhruba půl hodiny po poslechu jsem to prostě měla v hlavě. Musela jsem na to myslet, byla jsem jako omámená, jako přirostlá někde k něčemu tam uvnitř sebe a věru chvíli trvalo, než jsem zase svou duši odtrhla, zabalila ji zase hezky zpátky, aby v tomhle materiálním světě nevadila, a plně se ponořila do současného života.

Moc se těším na rozhovor s autorkou, protože napsat něco takového, to by pro mne byl vrchol spisovatelské kariéry.

Každé dokonalé slovo, příběh, který vlastně ani nejde dějově nějak vyprávět, protože by se zhroutilo to krásné v něm. Příběh, který působí na to nejniternější v nás.  Ona tu totiž neuvěřitelným způsobem stvořila dokonalý příběh, dokonalé vyprávění sibiřského šamana – od dítěte ke starci… Zachytila s detailní a duchovní psychologickou přesností duši malého společností odvrženého  dítěte, které se muselo již v raném věku o sebe postarat samo uprostřed tajgy… vyrovnávat se svými vnitřními duchovními schopnosti a cestováním do „cherbu buga“, světa zemřelých… a jeho dospívání, změna vnímání světa, jednoduchost a syrovost jeho prvního sexuálního zážitku se ženou… až po moudrého starce, který se vrací do vesnice, do společnosti lidí a zjišťuje, jak se všechno neuvěřitelně změnilo, jak je rozčarován a zůstává raději sám ve svém světě a ve své moudrosti schoulený a dožívající.

Jak se mění jeho povaha, jeho vnímání, jak kousek po kousku dospívá a dozrává snad v nejmoudřejší možnou lidskou formu – nejen pro tunguzský lid, ale tak nějak vnitřně, pro každého, kdo si jeho příběh poslechne nebo přečte.

Možná… napadá mě… pokud už nevěříte v lidskou duši, poslechněte si Dědečka Ogeho. Člověk je vlastně tvor neuvěřitelně moudrý a laskavý. Hluboký jako zdánlivě nekonečné moře. Je příjemné v to zase začít věřit.

O autorce:

Pavlína Brzáková: je spisovatelka a etnoložka, zabývá se studiem sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů, v roce 2008 pak vydala volné pokračování Dědečka Oge  s názvem Dva světy. Ve spoluautorství napsala několik knih a působí jako šéfredaktorka měsíčníků Regenerace.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]