Krásné pondělí všem. Tak jak se vám daří v novém roce? Dodržujete předsevzetí a dali jste si nějaká? Já osobně jsem byla vždy zastánce filozofie, že měnit co se mi v životě nelíbí, můžu i pátého března, ale chápu, že ten Nový rok k tomu tak nějak vybízí. Čím jsem starší, tím více ten přechod ze starého do nového prožívám. 

Ačkoli vždycky, až cirka do června, píšu v datu rok předchozí…

Tentokrát jsem se, ale rozhodla od své filozofie zběhnout a nějakými těmi dosažitelnými cíli se oblažit. Vlastně jsem se tak rozhodla desátého ledna, takže si tak trochu pořád jedu tu svou.

Když jsme si s Verčou v sobotu vyměňovaly své cíle pro rok 2018, nijak mě nepřekvapilo, že moje spřízněná duše se v osmi bodech z deseti zaměřuje v novém roce na totéž co já. Víte ono je to vážně báječné, že je vám někdo takhle blízko a každá z vás, která svou spřízněnou duši v životě má, jistě velmi dobře ví, o čem mluvím.

Já jsem byla na své přátelské vztahy vždycky pyšná a prsila se pokaždé, když jsem své přátele někde představovala, protože jsem hrdá na to, jak hlubokou a hezkou společností se mi podařilo v životě obklopit.

Proto, když jsme v sobotu s Verčou opět oslavovaly naše krásné přátelství, udělaly jsme v rámci očištění se, do nového roku takovou hodinku pravdy. Pravdu nic než pravdu a k tomu nám dopomáhej mátový čaj. Kromě toho, že jsme to mezi sebou zase posunuly dál, ačkoli se zdálo, že už to nejde, jsme přišly na jednu zásadní věc.

To, že jsme jedna druhé sem tam něco neřekly, protože jsme to neřekly nikdy nikomu, nebylo to nejzásadnější.

Ten neodinstalovanej Tinder se samozřejmě nepočítá.

Přišly jsme na to, že jsme trápeny hříchem, který schováváme samy před sebou. Normálně regulérně lžeme samy sobě, já sobě a ona sobě.

Přehlížíme něco, co musí ven. 

A tak jsme dopodrobna naše neduhy rozebíraly celý večer a pochopitelně se u toho nesmírně nasmály. Nikdo nikoho nezabil a miliony ve forbesu žádná z nás také neutápí, ale jisté záležitosti tam jsou, a tak jsme se rozhodly, že je v tomto roce zkrátka zpracujeme, nejlépe zcela vymýtíme.

Je docela sranda kolikrát sami sobe lžeme úplně nepatrně.

Já velmi pravidelně například ve zkoušecích kabinkách. To když se s lehkým přidušením přesvědčuji o tom, že se do toho „emka“ prostě vejdu… co víc, jsem potom sama sobě schopná namluvit, že mi to i sluší i když vypadám jako červ.

Nebo ono klasické „stíhám“.

Pozdní příchody už jsem sice zkrouhla, co to šlo, ale sem tam ještě pořád tak trochu „stíhám“. Taky jím docela zdravě, ale o tom, že občas zdrtím celou Milku, aniž bych stačila mrknout alespoň jedním okem, nikomu neříkám.

Pak dokonce sama před sebou předstírám, že se to nestalo.

Samozřejmě, že nejde pořád říkat pravdu, protože by to bylo v některých chvílích naprosto zbytečné, ale sami sobě bychom jí říkat měli. Vede to totiž i k disciplíně a ta jak známo „musi byt“.

Vidět se reálně a reálně nakládat s vlastními nedostatky vede posléze k racionálním a logickým úvahám o sobě samém.

Jestliže prostě kreslím koně, který připomíná spíš želvu, nejsem malíř. Nevadí. Mám jiné přednosti a těch je potřeba si všímat a pracovat na nich.

Upřímnost nás jen posune k sebelásce a ta je základ k tomu, aby se nám se sebou hezky žilo.

Když se nám se sebou hezky žije, žije se hezky i těm ostatním kolem a to vede k hezkým myšlenkám, zážitkům, úsměvům…

No a s úsměvem, jak známo, jde všechno lépe.

Tak vzhůru do dalšího hezkého týdne.

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]