V životě jsem ve skutečnosti dostala od mamky jen jednu a to ještě neprávem, což dodnes není schopná akceptovat, přičemž ji podezírám, že jednoduše nechce. Ono je lépe žít v blahé nevědomosti, než s pocitem viny. Hehe.

Šlo o postel.

Měla jsem tehdy na návštěvě kamarádku Blanku, se kterou jsem mínila sdílet lože a do noci hrát kanastu. To ovšem vyžadovalo od mamky oběť, protože by musela ulehnout do mého pokoje a do mé postele a popustit nám dvojlůžko ve své ložnici.

A to zase nebylo tak problematické, když si uvědomíme, že otec byl v tu dobu již šestý měsíc v Bangladéži, kde se snažil naučit domorodce naučit stavět cukrovar.

„Chi spát ve svý posteli! Je to moje postel!“, pravila tato bývalá vrcholová veslařka s výrazem žulového kvádru.

„…si jí sežer“, konstatovala jsem polohlasem již otočená zády a odcházela jsem směrem na balkon postěžovat si právě se zakuklivší housence běláska.

Kuklu jsem si v ten moment prohlédla velice zblízka, neb mi přiletěla facka jako dům.

S obličejem nalepeným na zavařovačce a okem obtisknutým na víčku jsem nechápavě vzhlédla. (tím druhým okem).

„Já ti dám, tak si polib prdel!!!“

„..sem to neřekla“

„Nelži, já jsem tě slyšela“

„..si slyšela blbě“

Skutečně slyšela blbě, ovšem já díky tomu jela do Holandska, na dovolenou s monoklem, který jsem utržila o hranu běláskovy líhně.

Nemám z toho vůbec žádné trauma, protože to bylo jedinkrát, kdy máma  model typu „pojď si pro facku“, uvedla v reál.

Mimochodem, vždycky jsem se srdnatě a hrdě zdvihla a pro zmíněný tělesný trest si po této větě šla. Pokaždé kvitovala mou statečnost a odvahu čelit osudu a nedala mi ho.

Nikdy jsem ovšem neměla sto procentní jistotu, že tak zareaguje.

Osobně jsem zásadně proti tělesným trestům

Možná, že výchovný pohlavek nikomu neublíží a nemine se účinkem ve chvíli, kdy dítko nechce pochopit, že po dobrém by to bývalo bylo lepší.

Také pověstná vařečka či řemen prý není jako donucovací prostředek k zahození.

Ale představte si caparta, který na veřejnosti reflexivně uhne v momentě, kdy jste se prudším pohybem chtěli podrbat.

Co si pomyslíte o rodičích?

Škoda rány, která padne vedle.

Tento a podobné názory zastává u nás přes 80 procent rodičů.

Je ale výchovný efekt facky, pohlavku či výprasku opravdu tak účinný?

Neučíme náhodou své děti bít druhé v momentě, kdy se nechovají tak, jak si přestavujeme?

Neměli bychom se dívat na úmyslné působení tělesné bolesti jako na něco, co normální není?

Veřejnost má asi jasno, někteří politici a většina psychologů se však na věc dívají jinak.

Když se ve Švédsku před lety zaváděl podobný systém, bylo 75 procent rodičů pro občasný tělesný trest. Dnes je koeficient přesně obráceně.

Prostě mlátit dítě není normální. (Ono, mlátit kohokoli není normální)

Aktuálně mě k tomuto tématu přivedl včerejší vjem, který jsem zaznamenala na parkovišti u Baumaxu. Ano, jsem tam teď častěji, ovšem, poučena z krizového vývoje, již s drobnými na vozík.

Jakási mladá maminka, tam před východem řezala zhruba pětiletého chlapečka, což ještě komentovala slovy „Co ty jsi za neskutečně zlobivýho smrada, ještě jednou to uděláš a uvidíš!!“

Napadlo mě, co asi uvidí pak, když už teď do něho buší jako hluchej do vrat.

Bude ho natahovat na skřipec??

Nebylo mi to vůbec příjemné, bylo mi dítka strašně líto, a kdybych neměla v ruce řetízky a zámečky, byla bych mezi jeho zadeček a její dlaň strčila ruku.

Takhle jsem na ní jen hodila hnusný, pohrdavý a znechucený pohled, který zaregistrovala, nicméně mi ho oplatila pohledem, který říkal, „pípni a zmrskám i tebe“.

Prostě ne.

Použít sílu na slabšího a méně rozumného, který navíc chybuje z nevědomosti, se mi nelíbí.

S panem doktorem Humhalem jsem za jedno.

PhDr.Karel Humhal:

Když jsem byl v roce 1986 v Dánsku, byl jsem tak trochu vedle z toho, že už tehdy, pokud rodič uhodil na ulici dítě, byl za to pokutován. Dnes platí zákaz jakýchkoli fyzických trestů také v Anglii a v Německu. Domnívám se, že bychom neměli za vyspělými demokraciemi zaostávat, a to specielně v této oblasti. Musíme si připustit, že jsme v těchto otázkách 40 let například za Vídní, což je alarmující.

Myslím, že někdy jsou akce, které jsou mnohem účinnější.

Vzpomínám, když si Míša ve věku asi čtyři roky v Tescu lehla na zem mezi regály a vřískala jako lodní siréna, neb se dožadovala zakoupení odrážedla v podobě autíčka ve chvíli, když jsem u sebe měla stěží na veku.

Ano, měla jsem v ten moment nutkání vzít svého potomka zmrskat a nacpat o kus dál do regálu k motorovému oleji, ale místo toho jsem se slovy „dobrou noc“, odešla.

Číhala jsem za avivážemi.

Ještě chvíli sebou mrskala v hysterickém oblouku, jako neonka na linoleu, a pak se zvedla. Její soví oči se rozšířily ještě víc a s bezradným „maminkokamsisla“, bylo po záchvatu.

Stačilo pak při náznaku opakování jen říct „dobrou“ a bylo.

Michaela

[sexy_author_bio]