Moc rádi vítáme na Popelkách novou tvář. Od dnešního dne se budete setkávat s články a reportážemi, které pro vás bude tvořit nový člen týmu, DITA. Věříme, že si máte – máme – co říci.
Dito, vítej! Redakce.

Na vysvětlenou. Není mi sedmdesát čtyři. Nemám právě teď PMS. Nejsem misantrop. Neberu žádná antidepresiva.

Na vysvětlenou. Je mi něco málo přes třicet. V době PMS bych si ani nedovolila psát na podobná témata (někdy později vysvětlím, proč..). Jsem celoživotní optimista…

Deprese zaháním leda tak dvojkou červeného, horkou vanou, „sebereikováním“, nebo milováním.

Jsem POUZE tichým pozorovatelem života. I když trochu skeptickým, to je fakt.

A proto se poslední dobou zaobírám otázkami typu, kam ten svět spěje…

Ano… Jako bych úplně slyšela svého otce, který tuto větu často říkal v dobách, kdy mně ještě přišla totálně nemoderní… Promiň, tati, až dnes tě už chápu…

Každou neděli dopoledne se zadrženým dechem a pravidelně s nostalgickými slzami v očích sleduju pořad Hledání ztraceného času.

Úplně přesně si pamatuju, jak jsem tento televizní „inventář“ právě co by ona pubescentka přepínala a přišel mi nudný. Dnes?

Hltám unikátní záběry (z roku 1932) „nějakej tatranskej doliny“, kde běží po vsi děti v kroji s řehtačkou a dřeveným koníkem a jejich rodiče oslavují třeba Velikonoce…

Dojatě pozoruju ta polonahá batolata, jak jsou z toho koníka i řehtačky úplně hin, a z tváří jejich chudých rodičů vidím to opravdové štěstí a radost ze života.

Žádna autíčka na ovládání, žádné barbíny v ruce, žádný nový volskwagen u chalupy, prostě jen příroda, veselí, pohodička.

Děcka s růžovými tvářemi, nedotčená smogem, antibiotiky a jablky z Holandska pozorují tancující páry a řehtají se na plné kolo.

Střih.

Po skončení pořadu přepínám na jiný kanál a tam: Hnusáci lepáci, slizáci bakugani, pokémoni a jiné „pohádkové“ (?) postavičky lákají malé chlapce, aby jim je jich rodičové ještě dnes pořídili.

Sedím, nevěřím…

Sama děti ještě nemám, ale jedno teda vím určitě.

Až je jednou, dá-li Bůh bud mít, TOHLE jim teda fakt neudělám. „Jsi naivní, počkej, až ti jednou děcka přijdou ze školky, že Pepíček nebo Anička mají nový dětský mobil, budou skučet tak dlouho, dokud jim ho taky nepořídíš, prostě vyměkneš,“ varuje mě má kamarádka, zasloužilá matka tří dětí. Ale proboha proč? To opravdu musím?

Musím podlehnout svodům dnešní divné doby, kdy (doufám, že jen skoro…) každý, kdo nemá věc z barevného časopisu, je out?

Proč bych měla podlehnout, když svým dětem můžu koupit toho dřevěného koně a vzít je místo do nákupního centra právě do oné tatranské pastoušky, aby pěkně viděly, jak se žilo v dobách, kdy ještě bylo všechno jaksi opravdovější a ryzí?

Je mi jasné, že se mnou teď nebude spousta rodičů souhlasit, budou si klepat na hlavu a myslet si něco o zapšklé bezdětné babě, která neví nic o skleslé dětské duši, trápící se kvůli tomu, že jako jediná ve třídě nemá ten či onen produktový hit z Asie…

Dobře, beru.

Beru, že doba se posunula, a že dnes do práce nemůžu přijet na koni, abych šetřila ovzduší a svému milému psát místo 40ti sms denně 40 ručně psaných vzkazů.

Třeba nějak takhle, Dito?  Redakce

Ale tu ideu, že to tak nějak podobně vlastně být může a že pro to můžu sama něco udělat, tu mi tedy, jakože fakt, nikdo nevezme…

Dita

[sexy_author_bio]