Zkoušeli jste někdy uklidit muži jeho pracovní místnost, dílnu nebo jeho výsostný kumbál? Zpravidla se to neděje moc často, protože snahy o debordelizaci jsou sráženy výroky typu: „To není potřeba… já si tam uklidím sám, až to dodělám….“ O kousek vyšší level je : „Na nic nesahej, mám v tom přesný systém,“ zažila jsem i „to nesmíš, nebo se stane fakt průšvih.“ A s výrazem strachu z jaderného výbuchu mne vystrká jako vetřelce za hranice teritoria. 

To se dlouho daří.

Dokonce se mne pokusil odpálkovat tím, že vyměnil cedulku na dveřích KANCELÁŘ za DÍLNA.

Jenže stalo se jednoho krásného dne, že bylo nutno něco najít a najednou rup a už jsem se vezla.

Jsem v tom nevinně, potřebovala jsem jeden vzorník.

Jenže jsem neobjevila ani vyzvánějící telefon. Myslela jsem si naivně, že odnesu pár kilo starých papírů do kontejneru a trochu otřu prach.

Odsoudila jsem se k doživotnímu životu v předklonu, když jsem odtahala asi tunu starých katalogů, tiskovin a papírů, které se „určitě ještě někdy budou hodit“.

A to, prosím, není specifikováno, zda to bude ještě v tomto století.

Jeden balík se mi asi dva kroky od kontejneru roztrhl.

Lavina křídového papíru se po parkovišti rozeběhla jako rtuť. Do očí mi zasvítil starý známý obrázek. „Kruciš, kde já jsem to už viděla? …To jsou přeci ty katalogy, na kterých makal, když jsme se seznámili!!!“

Došlo mi, že většina archivního čurbesu je tam déle než já.

Nežárlím, jen počítám.

Napřed jsem zvažovala hloubkovou asanaci, ale nakonec bylo rozhodnuto o konečném řešení. 

S odhodláním jsem naběhla k té největší skříni, kde z jakési děravé igelitky prosvítaly podivné lahvičky s dávno zaschlými inkousty do tiskáren. V okamžiku, kdy jsem po ní hmátla, udělala jen tiché: „puffff“ a rozpadla se na prach.

Budˇvylepšili poločas rozpadu těhle tašek nebo nechci hádat, co igelitka všechno pamatovala.

Do té druhé jsem pro jistotu jen foukla, aby vydala své tajemství.

Došla mi trpělivost.

Vzala jsem instalační CD k tiskárně, která už deset let není mezi živými a použila ho coby jednoduché shrnovací zařízení. U druhé skříně, jsem už jen čekala, že na mne vypadne pazourek nebo křesadlo.

Našla jsem skladiště sklenic od instantní kávy (nepije ji posledních šest let), léky z roku 1998, sušenku o rok sečtělejší (naštěstí nenačatou), kamion rozličných krabic a nákladní vagon prázdných tonerů, zbytků folií, plachet a součástek do tiskáren.

Vše pod peřinkou prachu, pečlivě prosypané hromadou šprcgum, jako jediné památky na zakázku pro vyhlášený vykřičený dům.

A že se manžel dlouho nevracel, sáhla jsem i na pracovní stůl.

Po těch letech posvátných zákazů se k němu byť jen s úmyslem vytvořit úhledné kupičky přiblížit, jsem čekala, že se otevře zem nebo se alespoň objeví puklina v nosné zdi domu.

Nestalo se nic.

Vypadlo na mne jen několik vzkazů, které jsem psala před čtyřmi lety, náčrtek cedule, která už druhou sezonu upozorňuje u silnice na prodej krůt a nůž na sýry.

Nějaké rozumné vysvětlení je pohřešováno již dlouho, takže jsem nekoumala ani nad skládacím metrem, který se schovával pod tím vším.

Víte, on je ten typ, který by si s něčím takovým mohl skutečně vážně ublížit, natož to seriozně používat.

Myslela jsem si, že vázička s tulipány, která měla korunovat mou snahu a jemně ho upozornit na nynější vyšší standard jeho pracovního prostředí mu v něčem zabrání.

Chápu, že věta:“uklidila jsem ti,“ je o dva stupně horší, než:  „zahnula jsem ti.“

Ale tohle mi dělat neměl.

Na stolečku, který ještě ráno nebyl  ani vidět a nyní měl sloužit k vypití kávy míru (měla to být dýmka, ale jsem nekuřák a to i v diplomatických stycích) ležela role červené folie . .. pro něj nevznikl pořádek, ale jen nové odkládací místo.

A pak už si nepamatuji nic, Vážený soude.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]