Views: 19
Vskutku roztomilé probuzení včera čekalo mě, taťku i Ječmena. Zatímco mě se pohled z okna líbil, taťka řešil, že to v předsíni bude klouzat, což má pravdu. Ječmen měl radost a po tom, co sežral asi tři a půl kila sněhu, počal se v něm válet.
OBRÁZKY JSOU ZVĚTŠOVACÍ
Překvapivě a díky Bohu jsem se první v předsíni natáhla já.
Protože u toho táta stál a já se kácela zrovna ve chvíli, když jsem mu říkala, ať tam dává pozor, snažil se mě srdnatě chytat, přičemž mu upadla hůl.
O tu jsem při své předsíňové premiéře Labutího jezera na dlažbě zakopla, takže jsem nakonec skutečně hodila záda i s nádobou na popel v ruce a hned pak za krkem.
Druhý, kdo tam dostal parádní hodiny, byl Ječmen.
Taťka jsa poučen z krizového vývoje zde už pak našlapoval opatrně. Naštěstí.
Původně jsem měla v úmyslu jet hned ráno nakoupit a do lékárny, abych koupila paralen pro Tomáše, který je nachlazený a od včerejška vylepšuje závěť, ale pohledem na auto a silnici, navíc po poslechu katastrofálních zpráv, jsem to odložila a šla raději fotit ptáky.
No… tyhle:
Odpoledne už to šlo a dokonce vysvitlo sluníčko, takže jsem nazula vysoké, parádní botky a vyjela i s foťákem.
Krom toho, že jsem nesehnala paralen, což jsem večer nezachránila ani ovocem a z Tomova halmetovského výrazu jsem četla „To be or not to be“, sehnala jsem vitamíny v surové podobě a taky něco masa a pečiva.
Cestou zpět, jsem se zastavila tady u místní Madonky, o které dobře vím, ale nevěděla jsem, že kdysi v 17. století zachránila nějaké poutníky před bouřkou.
Je fakt, že něco významného tady asi Panenka Marie tehdá vykonala, protože o sošku se i dnes obyvatelé velice příkladně starají. Má i střechu nad hlavou.
A místo kolem ní je krásné a magické a bylo zasněžené, celé ladovské a kouzelné.
Vydala jsem se pak ještě do lesa, kde hezky svítilo sluníčko. Tam jsem fotila kde co.
Při tom jsem ovšem ztratila jak krytku od Tomova foťáku tak i nástavec na stativ.
Bylo mi jasné, že se bez těchto předmětů nemohu domů vrátit. Ani náhodou!
Zoufale jsem rukama zorala asi dvacet čtverečních metrů až na hlínu.
Našla jsem ty věci ve chvíli, když jsem se začala se slzou v oku už taky modlit k nedaleko stojící kamenné svaté Matce.
Krytku a nástavec mi sice našla, ale od omrzlin asi desátého stupně mě přeci jen neochránila.
Rozmrzala jsem asi půl hodiny nalepená na kamnech.
Asi víte, jak zamrzlé ruce ukrutánsky bolí.
No ale rozmrzly a já jsem ráda, že je alespoň chvilku sníh. Že se mám čím kochat při západu slunce, že mám co fotit, z čeho být v úžasu.
Boty jsem sušila celé odpoledne.
Na druhé straně… pamatuji se, jak jsem jako malá chodila bobovat a sáňkovat, a jak jsem byla omrzlá každou chvíli.
Jééé to mi připomíná jednu historku…
Tady je, ať tu kávu máte pořádně dlouhou a šťavnatou 
Vzpomínám si, jak jsem v šustivé kombinéze, sněhulích a palčákách vláčela za sebou sáně na Okrouhlík. Byl to kopec zvaný „Smrťák“ a mohli tam jen vybraní a odvážní jedinci.
Nebyla jsem odvážná, ale nechtěla jsem vypadat jako padavka.
Navíc tam byl krasavec Hlíva, zvaný „Koráb“. Bylo mi osm a jemu deset.
Chtěla jsem si ho vzít.
S hrdým výrazem jsem suverénně nastoupila na zbrusu nový stroj a doprovázena pohledy o několik let starších borců jsem se odrazila.
Řítila jsem se, na mě nepředstavitelnou rychlostí z kopce a hrála si s myšlenkou, jestli stojí za to se kvůli jednomu Hlívovi dole namotat na lípy.
Ve snaze zmírnit budoucnost alespoň na několik zlomenin a dočkat se veselky s Korábem jsem začala zběsile brzdit a snažila se vyhnout „drncáku“ uměle vytvořenému z nakupeného sněhu uprostřed kopce.
Zbytečně.
Let do výšky a následný nutný návrat na zem jsem vyhodnotila jako čisté, chirurgické oddělení mého zadku od zbytku těla.
Dále jsem se už jen nekontrolovaně řítila k plotu, kterým si zlomyslný Vrtiška v létě obehnal pozemek.
„Ta nána to narve do toho plotu! Ty vole brzdi, nééé?!“ řval Hlíva namísto obdivného mručení.
„Blbečku, co asi dělám,“ vzkazovala jsem mu v duchu.
Vinou snahy zabránit průniku dřevěnými plaňkami Vrtiškova plotu mě beze slova opustila podrážka pravé boty.
Střet s hustotou plotu dále způsobil roztrženou kombinézu v místech na boku a lokti, ztrátu čepice, přiškrcení na šále, nateklou bradu a totální devastaci saní.
Místo reprezentativního vzezření hrdinky jsem vypadala jako mávátko druhého května odpoledne před hospodou.
Zdrhla jsem do lesa.
Po chvíli jsem se vracela zpátky a snažila se tvářit hrdě.
„He he, kde si byla, závodníku?“ To měly být ty ovace a oslavné výkřiky vášní spalovaného Hlívy.
„Na houbách, ichtyle!“
Vláčela jsem poctivě ty třísky domu.
Tam mi v teple ještě naběhlo čelo a ukázala se nádherná boule. Bradu jsem měla šestkrát takovou. Ale příště, příště půjdu znova. Však já ten Smrťák jednou sjedu i s drncákem.
To budou zírat.
Jednou jsem ho pak sjela.
Moje děti už na Smrťák nechodily.
Ne, že by byly padavky, ale nějak je čím dál méně na čem jezdit.
Jo a Hlíva je stejně ženatej.
Ne, ne mnou ne.
Nějak nemám důvod pokoušet „smrťák“.
Mějte krásný den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů