Kniha, která pohltí čtenáře tak, že se oslepeni její syrovostí budete jen těžko probouzet do reality všedního dne. Je to pavučina informací o válce v letech 1944 a 1945 na severu Finska. To je neznámé téma, protože o druhé světové válce a invazi Němců v této oblasti se toho moc neví a nikde nepíše. Toto je syrová zpověď, kdy tuto poklidnou oblast naprosto převrátila vzhůru nohama a z lidí se stala zvířata. 

Mezi nejkrásnější obrazy lásky snad patří zmiňované „hřívu máš jak kobyla a stehna jak mladý hříbě“, jinak v této milostné a sexuální oblasti (která je svým způsobem středobodem válečné doby), najdete slova a výrazy tak syrové, často i novotvary, že u knihy nedoporučuju jíst. Je to pro silné žaludky, tak reálné a kruté, že se vám bude srdce svírat úzkostí a děsem stejným, který zažívali hlavní postavy v tomto mimořádně vydařeném románu.

Preciznost, kam se podíváš

Na papírovém přebalu knihy najdete z vnitřní strany časovou osu historických válečných událostí v této oblasti. Součástí příběhu jsou i dopisy, které ukazují celou situaci zase z jiné perspektivy, občas se prolínají časové události takovým způsobem, že to je stupňuje pocit napětí, dokresluje tu špínu, beznaděj a tušení naprosto nelidských událostí, které se mohou stát zítra, pozítří, za měsíc… Kniha byla přeložena do 18 jazyků a chystá se její filmové zpracování. To je informace, která mne velmi zaujala, protože jak tohle chce někdo zfilmovat – to bude muset být mimořádný talent! Pokud se to podaří, bude to jistě jeden z nejlepších válečných filmů všech dob a jedinečný vzhledem k tématu, které zpracovává. Příběh porodní báby, ženy zdravotnice, která sama prošla krutostmi války, krutostmi vojáků, zažila živočišnou lásku a porodila vlastní dítě v drsných podmínkách.

Válka očima ženy? Ženské duše? Okoralé a navlečené do kalhot, aby vůbec nějak přežila?

Strhující děj je PLNÝ!

Málokdy zažijete knihu, o niž lze říci, že její děj a její věty jsou PLNÉ. Hutné, naplněné do posledního písmenka, budí neproniknutelné emoce, které chtě nechtě prochází čtenářovou duší. Všudypřítomné těžké břímě nějaké pouze tušené minulosti hlavních hrdinů. Čas od času něco z ní vyplave na povrch a je to stojaté, hnusné a bolestivé.

Prodíráte se knihou a nakonec zjistíte, že při samém závěru, situovaném o řadu dlouhých let později, jste orosení, unavení a plni šrámů a škrábanců jak, kdybyste prolezli šípkovým keřem. Trny války, hnusu, hladu, lidské krutosti, která se vymyká jakékoliv myslitelné logice.

Ukázka (nečíst jemné povahy, prosím)…

„Pak jsem uviděla, že se něco děje. Máša seděla na zemi, chichotala se a opírala o pokroucený kořen borovice, který zůstal ležet uprostřed placu. Dívčin hlas pohltil všechny možné vůně světa a tu a tam se zvedl a protáhl podél vysokých esesmanských holínek ke slabinám shromážděných vojáků. Nejdřív jsem si myslela, že si hraje se psem.

Pak jsem to uviděla. Máša seděla na zemi s nohama roztaženýma a Hilma ji soustředěně olizovala. Srdce se mi skoro zastavilo.

„Co to děláš?“

Vyrazila jsem k ní a lomila rukama, ale nejhorší se už stalo.

„Já nevim, mediciníca, Hilma mě jí!“

„Kalhoty na nohy! Hned!“

„Medicínica, ze mě teče krev.“

Měla jsem chuť se rozbrečet. Začala krvácet, i když jsem jí dávala do kalhotek petržel a krmila ji kdovíjakými Jidášovými uchy a hluchavkami a zapřísahala ji, aby držela nohy překřížené a schovala se, kdyby něco začalo téct.

„Nebreč, mediciníca,“ pronesla Máša vážně už skoro klidně, trochu vylekaná vlastním poblouzněním. Zahnala jsem Hilmu dál, zvedla Mášu a mávla na vojáky, ať se rozejdou. A pak jsem si všimla tebe. Stál jsi na rohu ve stínu. Brigadýrku zmačkanou v dlaních a hlavu na stranu, pozorovals. Přepadl mě divný pocit, jako bys v tu chvíli odsál všechen vzduch a prostor ze dvora, vsával hmotu dovnitř sebe, až se zdálo, jako by se plac smrskával a my se řítili do chřtánu na rohu baráku a já tomu nedovedla zabránit.

„Johannes říkal, že mi udělá věneček.“

Vlepila jsem Máše facku. Rána byla příliš tvrdá, i když jsem to tak původně nezamýšlela, ale tvrdá byla. Ozvalo se plesknutí a dívčina tvář se zvrátila na stranu.

„Ta holka zítra do Kravína.“ Gödelův hlas zněl měkce a krásně. „Pokud si tedy nebudete chtít o věci pohovořit večer v Kabinetu.““

Drsnost, krutost, nevyhnutelnost. Malá Máša se má zítra hlásit na místě, kde si sexuálně ulevují vojáci i lepší zajatci v táboře, kde je má smrt své pevné místo, protože ulevuje od trápení, ulevuje od spotřeby vzácného jídla a uvolňuje místo jiným.  Často jsem si říkala, jak nezměrné jsou možnosti lidského těla, co všechno vydrží, fyzicky i psychicky.

Mapka i časové linie válečných události dávají člověku ještě víc znát, že TOTO jsou opravdové obrazy válečných hrůz.

Katja Kettu (nar. 1978)

Finská spisovatelka a animátorka vystudovala režii animovaných filmů na Akademii umění v Turku a finskou literaturu na univerzitě v Tampere. Nakonec oklikou přes Tallinn a Londýn skončila v Helsinkách, kde vyučuje scenáristiku, natáčí videoklipy a píše knihy.  V jejích příbězích se mísí krása s ošklivostí, vznešenost s nízkostí.  Osobitý jazyk jejích literárních děl čerpá ze severské vypravěčské tradice okořeněné magickým realismem.

První kniha s názvem Sběratel smutků, rodinná sága o nápravě historické nespravedlnosti, jí vyšla v roce 2005. Následoval román Svářeč (2008) v němž se spojuje osud potopené lodi Estonia s příběhem muže z dálného severu.  Za svůj třetí román Porodní bába (2011) získala Katja Kettu významné finské literární ocenění, Runebergovu cenu. Příběh „nemožné lásky v nemožné době“ se stal pravou literární senzací, byl přeložen do osmnácti jazyků a do kin se chystá jeho filmová verze.  Zatím poslední kniha Katji Kettu, Sběratel dýmek (2013) je cyklus povídek, postavami volně provázaný s Porodní bábou.

Katja se považuje za komickou smolařku, feministku a člověka. Má ráda ticho a sní o tom, že se bude opět naplno věnovat štěstí svého psa.

Vydalo nakladatelství Argo, www.argo.cz , 2015

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]