Views: 16
Dokud jsme s Johankou včera večer probíraly Karla Hynka Máchu, jeho Máj a hrdinskou smrt, bylo to v zásadě legrační a v pohodě. Měly jsme ale zvolit jinou báseň, jiného autora. Třeba nějakého, jehož láskou se stala komunistická strana. Budovatele. Ne romantika.
Od věty „hrdliččin zval ku lásce hlas“ se téma nejen stočilo, ale nabralo podobu tragédie ne nepodobné Shakespearovu vrcholu.
„Maminko, co mám dělat, když jsem zamilovaná???“ její hlas byl stejně zoufalý, jako byl tón naléhavý.
S poznámkou „učit se Máchu, aby se češtinářka zamilovala do tebe“, jsem neuspěla.
Následovala hesla typu, „láska je krutá, nechci být zamilovaná, láska bolí, láska mi nedovolí se učit, nemůžu jíst, nemůžu spát“ … až po „nemůžu žít.“.
„Maminko, je to láska, když se probudím a najednou cítím jeho vůni?“
„Ano pokud to není epilepsie a čichová aura“.
“Bože! Proč teď, proč já, proč do něj, proč takhle??“
„Johanko, protože takhle přesně se lidi zamilovávají“
„Ne, takhle se zamilovávají pitomci!“, pronesla a já si řekla, tesat to do kamene, drahá dcerko.
„Proč se nemůžu zamilovat do někoho, kdo je zamilovaný do mě?“
„Protože to by nebylo to pravé utrpení, miláčku“… nic chytřejšího mě nenapadlo, jelikož tohle známe všichni a jednou to prostě přijít muselo.
A přesně tyhle otázky spojují lidi v jedinou buchtu se stejnou náplní, protože ať je člověku sedmnáct, nebo sedmdesát, tohle vyslovil snad už každý z nás a pocit je vždycky stejný.
Proto básníci píší básně, proto spisovatelé plní papíry písmeny, proto textaři tvoří dojemné songy.
Je to na jedné straně zvláštně milé pozorovat své dítě, jak se stává ženou a na druhé jí lituji, neb vím přesně, jak jí je.
Každý to víme.
„Co mám dělat?!“
„Johanko, pokud se ti na tuhle otázku povede najít odpověď, návod, publikuj to. Budeš milionářka a tvoje děti budou do smrti žít v blahobytu.
„Chci si ho vzít, mít právě s ním hromadu dětí, chci mít hrob vedle jeho hrobu!“…
Vzpomínám si na dobu, kdy byla moje nejmladší dcera děsně nad věcí.
„Venku je nějaký kluk, Johanko“
„Já vím, to je (jméno, jedno z četných), jdu s ním chvíli ven“
„A to je tvůj kluk?“
„Nééé, blázníš?!“
„No já jen jestli jsi do něho zamilovaná“
„Maminko já se nezamilovávám, neumím to“
Poslouchala jsem tohle od jejích patnácti.
Usmívala se, když jsem jí říkala, že to jednou přijde. Dokonce mi často říkala, že je asi divná, když se neumí zamilovat.
„Umíš, každý to umí, jednou si to povíme“
Pověděly jsme si to včera.
„Jak se toho zbavím, mami? Jak se láska vyhání z hlavy?“
„Sama se toho nezbavíš, toho tě zbaví někdo další, do koho se zamiluješ. Prostě tuhle větev podřízneš, až když budeš stát na jiné. Kdyby byla láska v hlavě, bylo by to jednodušší, ale hlava je poslední, kdo rozhoduje, i když, jak vidíš, hodně chce.“
Hádejte, jakou obligátní odpověď jsem slyšela.
Správně, uhodli!
„Nikoho takového, do koho bych se byla schopna ještě zamilovat, už nepotkám“.
Jasně! 
Neuvěřila ani tomu, když jsem jí říkala, že jednou bude tenhle kluk pro ni bezvýznamný, že jednou možná uvidí i jeho chyby (logicky teď žádné nemá a je to polobůh, ne-li celobůh).
Nikdo nevěříme a pravidlo „aktuální je vždycky ten poslední“, platí v každém věku, pohlaví, zemi, snad i planetární soustavě.
Po půlhodinovém žalozpěvu, byl Mácha na druhé koleji a já měla z ucha brokolici.
Probrala i model: „Když skočím z mostu, vznesu se?“
„Nikoli dcero, zaměstnáš akorát technickou správu komunikací a hromadu jiných lidí, které živí seškrabávání ošklivých lívanců z chodníku“.
„Fuj, tajxl“ 
„Velmi správně, beruško“.
Je mi jí líto, na druhé straně se musím usmívat, když vidím, jak se mění v ženu, se vším, co k tomu patří. I s tím trápením, které se jmenuje láska.
Padala z ní moudra, že by to člověk nestihl dokumentovat.
Chvílemi se smála, chvílemi vypadala jako pohřebák.
Pak prohlásila, že jde „odpočívat v pokoji“ a odplula se zasněným pohledem k sobě do pokojíčku. Zapomněla tady všechno učení, oblečení, bačkory i chleba s máslem. Pochopitelně.
Vrátila se za pět minut, sbalila knížky i všechny své pozůstatky a se slovy „miluju tě“, se odplížila jako hladový jezevec.
Nevím, kolik si toho zapamatovala z Máchy a jeho pohnutého osudu.
Nevím, jestli je v její mysli vůbec nějaká minikrabička, do které by se vešly školní povinnosti, když v celé mé Johance se teď zabydlela láska.
Poprvé.
Takže, vítej Johanko, mezi cyklické trpitele i největší šťastlivce pod sluncem! 
Míša K.
[sexy_author_bio]
P.S. Horoskopy budou večer.
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů