Views: 8
Poslední čtyři dny jsem věnovala cestování ve vlastním nitru a rovnání šuplíků, protože je to občas potřeba, jako třeba hloubkový úklid v domě. Usilovně jsem dumala a zahrnula jsem do této sondy fakt úplně všechno, co se dalo. Zjistila jsem, že bez selekce to nepůjde.
Vypadala jsem sice u toho jako klasický poustevník, co se nedopatřením dostal na nádraží, ale pomohlo mi to.
Takový poustevník na nádraží si stejně najde nějaký kout za košem na odpadky, kde i přes přítomné množství kolemjdoucích, lomoz vlaků a hlášení rozhlasu zůstane sám, protože to tak chce.
Působí podivínsky, ale nekouše.
Vylezla jsem ze svého poustevníka s rozhodnutím, že i z domu při hloubkovém úklidu některé věci jednoduše dáme pryč, třeba do dřevníku, aby nepřekážely, aby se o ně nezakopávalo.
Zkrátka prostor zbavíme toho, o čem se domníváme, že to je zbytečné.
Totéž jsem se rozhodla udělat i s některými věcmi kolem, které se naprosto zbytečně snažím pochopit, při čemž je chápat ani nemusím, nebo je to snaha zcela jalová a vysilující.
Tím, že se pak zabývám takovými problémy, vlastně mrhám energií, kterou bych zužitkovala efektivněji.
Neznamená to, že to, co, jsem strčila do „dřevníku“ své hlavy je mi jedno, ale nechci se už snažit proniknout do podstaty, natožpak uvažovat o změnách či opravách.
Nechám to v dřevníku.
Tím pádem jsem do odvolání a možná napořád odstranila otázky:
1. Politiky, politických stran, politických bojů, politikaření a politiků jako osob. Došla jsem totiž k tomu, že do dřevníku mé hlavy patří. Protože krumpáč bude vždycky jenom krumpáč a nemůže být lopatka. Tudíž nemá smysl, aby si lopatka lámala hlavu etikou a morálními kredity uzavřeného kruhu krumpáčů.
2. Podstaty válek a současného válčení všude. Válčí pouze krumpáče. Bohužel se mlátí lopatkami.
3. Otázku obav z nákazy smrtelnými chorobami typu, prasečích chřipek, ptačích chřipek, eboly a podobně v Evropě a západním světě. Opět krumpáče, využívající lopatky.
Do dřevníku jsem také odnesla a hodně dobře uklidila otázky „jak mohou, jak mohli, jak může“.
Nechci řešit svědomí, uvažování a kodexy těch, jejichž činy bych akorát filtrovala přes sebe, ale nepochopila.
Vyplýtvala bych na zlo kolem sebe mnoho z toho, co mohu zužitkovat dobře.
Tak strašně jsem se poslední rok, dva zabývala věcmi, které nemohu změnit, otázkami, na které není možné pro mě uspokojivě odpovědět, emocemi, které vyšly naprázdno a ti, jichž se týkaly, zdaleka takové ani nepoznali, snahou zachraňovat, co zachránit nejde a ani možná nechce.
Už se nebudu zabývat tím obrovským globálem.
Ale detaily.
Protože detaily ve finále vytvoří globál.
Logicky jsem začala u sebe. Tam, kde efekt sice přímo celek neovlivní v tom původně zmíněném měřítku, ale ovlivní stav krajiny, kterou obývám, kde si přeji, aby to bylo pěkné, kam dosáhnu.
Protože do ní pouštím ty, jejichž emoce, chování, činy a uvažování chápu a s nimiž se ztotožním. Jim mohu udělat dobře, pomoci něco zlepšit.
Tam je ta energie potřeba.
A UPEKLA JSEM ŠTRŮDL JAKO INDIÁN.
V duchu myšlenky, která je sice pro obsah „dřevníku“ nepodstatná či dokonce nežádoucí, ale která se líbí mě, pomůže mému světu.
Možná se vám to bude zdát neuvěřitelně banální, ale líbí se mi filozofie Indiánů, která říká, že všechno si zaslouží úctu, zvláště pak to, co nějak použijeme.
Zkusila jsem se zamyslet nad něčím jiným, než Afganistánem, volebními výsledky a novými ochrannými obleky za statisíce proti ebole pro lékaře v Evropě.
Sesbírala jsem jablka, udělala z nich šťávu a vzpomněla jsem si na Indiány.
Vybrala jsem dužinu z odšťavňovače a udělala z ní štrůdl.
Slupky a zrnka jsem pak odnesla slepicím od hajného, které mimochodem zanáší na cestičku, kterou chodím na houby a tak občas najdu i vejce.
Jediné, co jsem vyhodila, byly šťopky.
Skořápky z vajíček schovávám pro paní, od které kupuji domácí vajíčka a domácí kuřátka a králíky.
Chleba sypu ptáčkům, tvrdé rohlíky melu, „gumové“ jsou super na knedlíky.
Salámy z ledničky dávám kočkám, slunečnice do krmítka, slunéčka z obýváku se snažím soustřeďovat na zimu do garáže. Je tam teplo.
Zkyslé mléko jsem dala jabloním.
Papíry a noviny na ohniště.
Plasty k plastům.
Kousíčky mýdla do pračky k prádlu.
Máme skoro prázdnou popelnici.
Tohle je svět, který mohu měnit, o který se mohu starat, kde je vložená energie vidět a cítit.
Tady to mohu oživit, léčit, pěstovat.
To v dřevníku se zničí samo, protože se to vyčerpá.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů